Původně byl pouze mezi náhradníky, na poslední chvíli jej povolali do týmu a zranění Jiříčka jej pustilo do hry. Obránce Matěj Prčík chytil příležitost za pačesy, jeho tvrdost okusil nejeden z favoritů a i díky němu má česká reprezentace do 20 let bronzové medaile na krku. Mladý vítkovický zadák shrnul úspěšný šampionát ze svého pohledu.
Matěji, v prvé řadě samozřejmě velká gratulace. A teď dovol otázku: Matěj Prčík, bronzový medailista mistrovství světa do 20 let – jak ti to zní?
Asi dobře (pousměje se)
Poslední zápas o bronz s Finy, to byla neskutečná hokejová šílenost, ve které jste smazali dvoubrankové a pak i tříbrankové manko a nakonec jste během dvou minut udělali z výsledku 4:5 konečných 8:5. Nemyslíš, že jste po takovém průběhu měli větší radost a více jste slavili to třetí místo, než potom Američané titul mistrů světa?
Myslím, že asi jo. Američané mají takových úspěchů daleko více. Pro nás je i ten bronz obrovský úspěch. A když to vezmu vlastně po tom obratu v zápase s Finskem, tak ta euforie na naší straně byla opravdu velká. Úžasný pocit. Asi jo, asi jsme z toho měli fakt daleko větší radost, než pak Amerika ze zlata.
Sport je z velké většiny o hlavě. Jaké to bylo, když jste prohrávali v zápase o bronz o tři góly? Věřili jste, že to zvládnete otočit?
I za toho stavu dva pět jsme pořád všichni tak nějak věřili, že to můžeme zvládnout. Pořád zbývala ještě polovina zápasu. Hodně důležité bylo to snížení na tři pět, že jsme do třetí třetiny šli jen o dva góly. A do té třetiny každý z nás šel s tím, že to otočíme. Že není nic ztracené. Věřili jsme v sami sebe. Nikdo si neřekl – prohráváme, je konec, tohle už nedáme. To vůbec. Věděli jsme, že to otočíme, a to se i povedlo. Super.
Jak jsi ty sám prožíval ty poslední dvě minuty, kdy jste soupeři nasypali čtyři góly a rozhodli o medaili?
Jako byly tam možná trochu nervy, ale jak jsme dali na šest pět, tak už tam na střídačce pomalu propukaly oslavy. Pořád jsme se snažili to nějak držet. Trenéři nám pořád připomínali, že není ještě konec, zbývaly snad dvě minuty. Krotili jsme to trochu, ale naštěstí hned přišel gól na sedm pět a když už to bylo o dva góly, tak už jsme věděli, že to nepustíme. Snažili jsme se vydržet do posledního písknutí, ale ta euforie byla veliká.
Jaké to pak bylo při podávání rukou s Finy, kteří už si byli jistí, že mají medaili a možná v průběhu zápasu trochu necitlivě až arogantně reagovali a dávali vám to najevo?
Po zápase to bylo všechno v pohodě. Objeli jsme každého z nich, podali si ruce i se členy realizačního týmu, prohodili jsme „good game“. Žádné posměšky nebo tak z naší strany neproběhly. A z jejich strany? Asi dost lidí vidělo to video z toho souboje… Na jednu stranu je to sport a provokace během zápasu tam probíhají vždycky a patří to k tomu. A že to nakonec dopadlo lépe pro nás, to je jedině dobře (rozzáří se).
Bylo těžké po prohraném semifinále v sobě najít znovu tu energii a motivaci k boji o bronz, nebo naopak tahle prohra vás naplnila zdravou negativitou a odhodláním, že když nemůžete bojovat o zlato, tak domů přivezete bronz za každou cenu?
Je to tak. My jsme se snažili o medaili. Samozřejmě to mrzí, vypadnout takhle před branami finále, ale bohužel tak to dopadlo. My jsme se snažili ten zápas pak co nejrychleji hodit za hlavu, i když to každého vnitřně hodně s*alo. Pořád ale bylo o co hrát, bronz je taky krásný. Všichni jsme byli nastavení tak, že ten zápas o bronz jdeme vyhrát. A to se i povedlo.
Tvůj příběh je zajímavý. Byls v nominaci jako náhradník a povolali tě až na poslední chvíli. Do hry ses dostal také až postupem turnaje. Chybělo velice málo a byls bez medaile a ten úspěch jsi sledoval z televize…
No, co k tomu říct. Ono se to seběhlo hodně rychle. Dvaadvacátého prosince ráno mi volal trenér Trnka, že mi bude volat manažer a že to vypadá, že nejspíš budu muset dorazit do Švédska za týmem. Hodinku na to mi manažer už poslal informace a letenky. Nebyl prakticky vůbec čas, já si jen stihl pobalit věci a hned jsem jel na letiště. V konečném výsledku jsem rád za to, jak to dopadlo. Samozřejmě klukům rozhodně nepřeju zranění nebo něco takového. Ale tak se to prostě vyvinulo. Já věřím, že jsem se s tím popasoval dobře a za tu příležitost jsem byl moc rád. Každý si chce zahrát na mistrovství světa. A přivézt medaili? Fakt super.
Když už jsi zasáhl do hry, byl jsi svým fyzickým pojetím hodně vidět, narazili i Kanaďané a Američané i jiní… Jak jsi byl spokojený se svými výkony?
Po tom mistrovství jsme se vlastně s trenéry ani moc nebavili, nebyl čas, slavilo se (pousměje se). Za sebe si troufnu říct, že si myslím, že jsem tomu týmu přinesl to, co jsem mu přinést měl.
Mistrovství je za vámi, klubové povinnosti volají. Už v úterý jste hráli zápas Ligy mistrů, teď přichází na řadu opět extraliga. Jak ty zatím osobně prožíváš tuto sezonu?
Je to takové nahoru dolů. Jednu chvíli jsem v áčku a jsem rád za každou příležitost tam. Pak jsem zase v juniorce. Momentálně v juniorce se hraje nadstavba lepších mužstev, kde se zatím klukům až tolik nedaří, ale já věřím, že si to sedne a že ten tým má na to, v juniorské extralize uspět. Tam taky nic není ztraceno. Jak jsem řekl, já jsem rád za každou příležitost. Ten bronz je pro mě obrovský úspěch, ale vím, že jsem pořád na startu kariéry a vím, že na sobě musím tvrdě makat, aby to nebyl jediný úspěch mé kariéry, ale abych k tomu mohl přidat i další.
