Vladimír Vůjtek byl uveden do Síně slávy Českého hokeje

Datum publikování:16. 12. 2021

Legendární Vladimír Vůjtek se dočkal velké pocty. Stal se členem Síně slávy Českého hokeje. Slavnostní uvedení se konalo před čtvrtečním zápasem české reprezentace proti Finsku v Praze v rámci ruského Poháru Prvního programu.

Vynikající člověk, výborný hráč a nejúspěšnější vítkovický trenér. Vladimír Vůjtek se nesmazatelně zapsal nejen do historie ostravského hokejového klubu, ale jeho výkony na trenérském postu v Rusku i mezinárodním poli jen potvrdily jeho kvality, umění a hokejové znalosti. I proto byl čtyřiasedmdesátiletý rodák z Klimkovic nyní za svou celoživotní práci oceněn uvedením do Síně slávy Českého hokeje.

„Je to pro mě velká pocta. V době, kdy jsem v šestnácti letech začínal s hokeje jsem si nedovedl představit, že se z vesnice budu moci dostat do společnosti tak velkých sportovců a hokejistů, kteří tady jsou. Je to obrovská čest,“ řekl v rozhovoru pro Moravskoslezský deník legendární hráč a ještě legendárnější kouč vítkovického celku.

Ve Vítkovicích mají jasno, ocenění a vyzdvihnutí mezi legendy si Vladimír Vůjtek vysloužil jak z pozice hráče, tak z pozice trenéra. Jako útočník patřil k hlavním oporám mužstva 70. let. Do A-týmu se dostal ještě před vojnou na konci 60. let a už tehdy bylo znát, že jde o kvalitního a výborného hráče. Svůj hokejový um ještě více rozvinul na vojně v Trenčíně a když se vrátil zpět do Ostravy, do Vítkovic, stal se okamžitě lídrem. Kapitánské céčko nosil od roku 1972 až do svého odchodu v roce 1979. Během hráčské kariéry zažil s Vítkovicemi dva obrovské úspěchy své doby, jednak návrat do nejvyšší soutěže v sezoně 1972/1973 a bronz ročníku 1978/1979.

Jako trenér se ve Vítkovicích objevoval střídavě od roku 1985 až prakticky do roku 2020. Právě kariéra kouče a úspěchy jak v československé a české soutěži, tak především vynikající výsledky v Rusku a v mezinárodních zápasech u reprezentací jednoznačně podepřely nominaci pro uvedení do české Síně slávy.

V Rusku sbíral Vladimír Vůjtek jako trenér ty nejvyšší mety. S Lokomotivem Jaroslavl vyhrál Superligu v letech 2002 a 2003.

Bohužel český mistrovský titul mu třikrát unikl. Dvakrát na lavičce Vítkovic a jednou ve Zlíně. S mateřským celkem z Ostravy mu byl prorokován také úspěch v sezoně výluky v NHL v roce 2004/2005, tehdy silný tým modro-bílých skončil těsně před branami finále. Dodnes jej mrzí, že ve zlatý úspěch neproměnil už první finálovou účast. V epickém boji o poslední československý titul v roce 1993. Sérii poznamenala i řada dodnes nevyřešených a ne zcela vyřešených záležitostí. „Nechci Spartu z ničeho nařknout, nevím, co se přesně stalo. Vím jen to, že kromě dvou hráčů jsme byli všichni nemocní s vysokými horečkami a průjmy. Stalo se to po prvních dvou zápasech v Praze, odkud jsme se vraceli za stavu jedna jedna na zápasy do Ostravy. Někdo ještě třetí den po tom byl před zápasem na kapačkách. Tvrdý průběh,“ povzdechnul si Vůjtek. Vítkovice pak oba ostravské zápasy prohrály těsně hlavně v závěru a titul putoval na Spartu. „Vyrovnané zápasy to byly, ale my jsme vždy po dvou třetinách odpadli. Síla, při vší úctě ke Spartě, která hrála dobrý hokej, nás to stálo titul. Trochu na to s nostalgií vzpomínám dodnes. Mohlo to vyjít. Je to skoro třicet let, ale hořkost ve mně zůstala.“

Další dva pokusy o dobytí českého titulu přišly v letech 1995 a 1997, ve Zlíně a ve Vítkovicích. „Ale to už bylo v éře neporazitelného Vsetína,“ připomněl trenér.

Skvělé výsledky v tuzemské soutěži, obrovské úspěchy v zahraničí ani pevná pozice v těžké konkurenci ruského prostředí však dlouho nestačily na to, aby byl Vladimíru Vůjtkovi svěřen trenérský poklad největší, a to reprezentace. Ozvali se ale ze Slovenska a na to zkušený kouč slyšel. Aby také ne, když jeho manželka a část rodiny pochází ze Slovenska a on sám nejen během vojny na Slovensku působil jako hráč. S podceňovaným týmem našich východních sousedů pak dokázal prakticky nemožné. Nejen, že v semifinále porazil v přímém boji českou reprezentaci, ale samozřejmě ruku v ruce s tím postoupil do finále. A i když nakonec boj o zlato byl jasnou záležitostí Rusů, stříbrné medaile byly pro Slovensko na rovni zlata.

U kormidla slovenské reprezentace vydržel do roku 2015 a rozloučil se s ní až na mistrovství světa v Ostravě.

Nakonec se dočkal i té české reprezentační role. Po Vladimírovi Růžičkovi převzal národní tým a vedl jej na MS 2016. V Moskvě vyhrál český tým pod Vůjtkovým vedením základní skupinu, bohužel nešťastně nepřešel přes čtvrtfinále, stopku vystavili Američané až v samostatných nájezdech po výhře 2:1.

I když skončil s kariérou hlavního trenéra, u hokeje zůstal. V roce 2017 přijal nabídku Vítkovic a jako trenérský konzultant vypomáhal na dálku i na blízko mateřskému klubu. S touto rolí se nakonec rozloučil v roce 2020.

Když se ohlédne za svou kariérou, nelituje ničeho. Ani toho, že se k české reprezentaci dostal až tak pozdě. „Holt to je zákulisí. Mým cílem ale nebylo především trénovat národní mužstvo, jako to měli jiní. Já chtěl denně pracovat s týmem. Měl jsem dobré nabídky, kvalitní mužstva, chodil jsem s pauzami do Ruska, kde se mi líbilo. I hokejově. Bylo to podle mého gusta, protože hokej tam byl vyspělý technicky, takticky i bruslařsky. A s těmi kluky se vždy dalo něco tvořit. Nikoli jen bourat. Práce tam mě bavila,“ přemítal Vůjtek v rozhovoru pro Deník.

Co je podle legendy vítkovického a nyní i oficiálně českého hokeje klíčové pro dosažení tak skvělé kariéry, jaká se podařila právě Vladimíru Vůjtkovi? „Těžko říct. Od pětadvaceti let jsem o trenéřině uvažoval. Sledoval jsem trenéry, kteří mě vedli, nebo ty u národního mužstva. Díval jsem se na jejich práci, postoj na střídačce, v kabině. Říkal jsem si, co bych dělal jinak, pamatoval jsem si, co se mi líbilo i to, co se mi nelíbilo. Tak jsem si to v hlavě srovnával. Když jsem se pak ze dne na den stal z hráče trenérem, snažil jsem se ty poznatky využívat. Ze všeho mi vyšlo, že musím být partnerem hráčům. Nesmím být nadřazený. Vždycky jsem se s nimi snažil domluvit, poradit jim, natrénovat je, ale zůstat partnerem. Samozřejmě ne vždy to šlo, ne každý chápal, že pozice šéfa a podřízeného tam být musí. Pokud k tomu došlo, museli jsme se rozloučit, ale i to ke sportu patří.“

Obrovské zásluhy a úspěchy na hokejové scéně posledních 50 let docenila nyní i návrhová komise Sině slávy Českého hokeje a Vladimír Vůjtek byl uveden do elitního klubu největších osobností našeho národního sportu. Spolu s ním byli do před úvodním zápasem české reprezentace v rámci ruského Channel One Cupu v Praze uvedení do síně slávy také brněnský Jaromír Meixner, plzeňský Stanislav Sventek a českobudějovický Čeněk Pícha.

Vladimír Vůjtek je pátým ostravským a hlavně vítkovickým hokejistou uvedeným do Síně slávy Českého hokeje. Před ním se této pocty dočkali v květnu 2010 František Černík, Josef Mikoláš a in memoriam také Jan Kasper a Miroslav Vlach. Z těch, kteří alespoň nějaký čas oblékali vítkovický dres a byli spojení s vítkovickým hokejem jsou v Síni slávy Českého hokeje dále trenér první zlaté generace vítkovického klubu Vladimír Bouzek, brněnský Vlastimil Bubník, který v sezoně 1967/1968 působil v tehdejší TJ VŽKG a útočník Martin Procházka, který v ostravském celku hrál mezi léty 2000 a 2002 a podepsal se pod zisk extraligového bronzu a částečně i stříbra.