Vítkovický obránce Lukáš Kovář nakonec nebyl dopsán na soupisku české reprezentace na mistrovství světa, přestože v Minsku s týmem téměř celé dva týdny trénoval. Dvaadvacetiletý vytáhlý zadák sice nad tímto faktem nejásal, ale příliš zklamaný nebyl, pocit radosti z toho, že se v tak mladém věku dokázal v reprezentaci probojovat až krůček pod start na světovém šampionátu a že mohl být součástí čtvrtého nejlepšího týmu mistrovství, v něm převážil.
Český národní tým sice na MS skončil bez medaile, ale být mezi čtyřmi nejlepšími je jistě úspěch. Jak vnímáš ty osobně ten fakt, že jsi byl součástí tohoto týmu, byť na samotném šampionátu sis nezahrál?
Jsem rád, že jsem toho mohl být součástí. Samozřejmě když už tam člověk jede, tak má myšlenky a touhu po tom si zahrát, to se sice nakonec nepovedlo, ale kdyby mi někdo po skončení play off řekl, že vydržím v repre až do mistrovství a budu mít šanci si zahrát i na něm, tak bych nevěřil.
Do zápasu ses sice nedostal, ale s mančaftem jsi měl možnost na mistrovství trénovat, být součástí. Co všechno ti to dalo? Bereš to jako přínos pro svou budoucí kariéru?
Na mistrovství jsem si nezahrál, to je pravda, ale absolvoval jsem celý kemp, ve kterém jsem i hrál. Bylo to takové pozvolné. Člověk začínal zápasy s Norskem a Dánskem. Pak jsme si zahráli se Švýcarskem, které jako soupeř bylo o krok výše, navíc do našeho týmu přicházeli další a další hráči. Švédské hry byly vyvrcholením přípravy. Kdybych třeba šel až na Švédské hry, byl by to pro mě skok, ale takhle jsem se do toho mezinárodního hokeje mohl pozvolna dostat, přizpůsobit se. Tempo v těch posledních zápasech bylo samozřejmě už jiné, než je extraliga. Pomohlo mi to najít rezervy, vidět, kde je potřeba něco hrát rychleji a tak dále. Určitě je to pro mě velký přínos do budoucna.
Byl jsi mezi těmi prvními, kteří dostali pozvánku do reprezentace, v podstatě už během návratu ze čtvrtfinále na Spartě ses o tom dozvěděl. Jak moc jsi tehdy vnímal svou účast v reprezentaci jen jako chvilkovou záležitost do doby, než se pro potřeby národního týmu uvolní starší a zkušenější hráči?
Na to se mě ptal i jeden novinář, jakože nakolik počítám s tím, že bych se mohl dostat až na mistrovství. Tehdy jsem se v duchu smál, protože mistrovství světa pro mě bylo a pořád je úrovní, která je někde vysoko nahoře a kam se můžu dostat, když se bude dařit a budu mít štěstí, až za několik let. Postupem času, jak se kupily ty omluvenky a mistrovství se přibližovalo, tak samozřejmě jsem začal víc a víc věřit, jenže pořád jsem to bral jako něco nereálného. Pak na konci Švédských her četl trenér Růžička konečnou nominaci do Minsku, tak jsem v hloubi duše si přál, aby zaznělo i moje jméno, ale i tehdy to bylo spíš hlavně přání, než něco, co bych vnímal jako skutečnost.
To tvé jméno tehdy nakonec nezaznělo, ale zaznělo až když už se šampionát hrál, když tě z ničeho nic dodatečně povolali do Minsku…
Ono to nebylo z ničeho nic, jak by se mohlo zdát. Už před mistrovstvím mi trenéři řekli, abych zůstal připravený, kdyby se někdo zranil, že mají více variant. Nakonec sice dopsali raději útočníky, ale i tenhle fakt mě hodně potěšil. Asi jsme se jim svými výkony líbil, v přípravě to asi nebylo až tak špatné. Na tuhle možnost mě připravovali, takže jsem sledoval vývoj kolem stavu Romana Poláka. Mě to samozřejmě mrzelo, protože nikdo nikomu nepřeje zranění, navíc Roman je z Ostravy. Jenže když už bylo pomalu jasné, že Roman na mistrovství skončil, tak už jsem začal uvažovat nad tím, že ta možnost dostat se na mistrovství nyní reálná je.
Reprezentace je i dnes hodně prestižní záležitostí, na druhou stranu ty tam už jsou doby, kdy obléknout národní dres bylo největším vrcholem v kariéře hokejisty. Ty jsi ještě ve dvaadvaceti poměrně mladý hráč a český reprezentační dres už jsi oblékl. Co konkrétně to pro tebe znamená nebo znamenalo?
Dres s národním znakem je nádherný, je to skvělý pocit. Neřekl bych, že dneska to není až tak prestižní, ale na druhou stranu je pochopitelné, že někteří hráči to odmítnou kvůli rodině – když je klubová sezona dlouhá a někdo má doma děti, které třeba téměř půlroku n
eviděl, nebo jen minimálně, dá se to pochopit, že dá přednost rodině. Každopádně pro mě to znamenalo velkou čest.
Po turnaji se nechal Jaromír Jágr slyšet, že v reprezentaci končí, čili měl jsi to štěstí jej ještě v jeho nejspíš posledním roce zažít jako aktivního reprezentačního hráče. Jaký byl, jaký je, jak na tebe působil?
No, úplně hodně jsem se s ním samozřejmě nebavil, nebo bavil jsem se s ním minimálně. O tom jaký je, nebo tak, jsou plné noviny. Co ale mě osobně hodně zaujalo je to, jak se dokáže vyrovnat s tlakem, který na něj dennodenně je. Je takovým středem pozornosti, vše na sebe strhává. Když jsme trénovali v Praze bez něj, tak bylo v hale tak pět lidí, ale když dorazil on, tak najednou přišlo snad tři sta lidí, snad sto novinářů a plno dětí, které chtěly podpis. Nejvíc na mě působil právě během toho začátku, kdy jsme ještě byli v Česku, jak zvládal ten tlak, kdy nemohl ujít ani deset metrů, aby po něm někdo nechtěl podpis, fotku a tak dále. Ten jeho profesionalismus je neuvěřitelný. Pak samozřejmě i další věci, jak se dokáže udržet na hokejové špičce tolik let.
Jaká je vlastně pozice mladších hráčů v reprezentaci? Je to srovnatelné s kluby, nebo alespoň s Vítkovicemi?
V reprezentaci je samozřejmě mnohem méně práce v zákulisí. Je tam tolik lidí, kteří se starají o všechno kolem, že mladí nemají toho tolik na starost, jako třeba v extralize. V reprezentaci je to všechno o v podstatě o pucích.
Zápasy mistrovství světa jsi měl možnost sledovat tedy alespoň z tribuny, jaké to bylo, jak na tebe působilo mistrovství světa v Bělorusku?
Já bych řekl, že to bylo zvládnuté, organizátorům není, co vytknout. Snad až na ty střevní problémy, které ale mám dojem, nebyly způsobeny přímo nějak jídlem tam, ale spíš to byla nějaká viróza. Organizace byla skvělá, vše klapalo, snad jen menším problémem byla jazyková bariéra, Bělorusové jsou na tom s angličtinou hodně špatně a když potkáte někoho, kdo umí jen rusky, na místě, kde musí jednat s cizinci, tak je to trochu komplikace. Ale jinak v pohodě. Když jsem seděl na té tribuně, tak jsem si vzpomněl, jak jsem před deseti lety seděl jako malý kluk na tribuně v Ostravě na mistrovství a teď najednou se to vše otočilo a já byl součástí toho týmu.
Na svou šanci jsi čekal trpělivě, jak ti ale bylo ve chvíli, kdy ti trenéři řekli, že nakonec na soupisku místo tebe dopíšou třineckého útočníka Růžičku?
Samozřejmě bych lhal, kdybych řekl, že jsem nebyl zklamaný, ale více převažoval takový pocit, že jsem přece jen ještě dost mladý a že vůbec můžu být rád za tu šanci. Vždyť ještě před koncem play off jsem vůbec neměl ponětí, že bych si mohl v repre zahrát a najednou jsem byl kousek o toho nastoupit na mistrovství světa.
V Minsku ale celé hokejové dění nebylo zcela jen o mistrovství světa, ale také o losování prvního ročníku Champions Hockey League, kterou si v dresu Vítkovic zahraješ. Co říkáš na tuto soutěž a na soupeře Vítkovic v ní?
Těším se na to. Když přišly první zprávy, tak mě to hodně potěšilo. Samozřejmě v minulosti tyhle projekty nevycházely, ale tak snad se zrovna tenhle udrží. Moc se na to těším. Bude se to hrát už krátce před sezonou, takže i týmy by měly, nebo by mohly být v kompletních sestavách, takže i fandové se mají na co těšit. Já hlavně doufám, že právě fanoušci to vezmou za své, my do toho půjdeme s tím, že to není příprava, budeme to brát vážně, takže doufám a věřím, že i fandové to vezmou vážně a budou se těšit na konfrontaci jejich týmů s těmi nejlepšími z Evropy. Chceme se ukázat Evropě a ukázat, že umíme hrát hezký a dobrý hokej i proti zahraničním týmům.
