Nahlédněte s naším seriálem pod pokličku historie hokejových Vítkovic. Příběhy populární i ty méně známé. Tradice našeho klubu je velká a jak se říká – opakování je matka moudrosti. Dvanáctý díl nabídne pohled do temnějšího období, stranou hokejového dění.
Rok 1950 přinesl Vítkovicím historicky první ligovou medaili. Ostravané bojovali, jako nováček soutěže, bojovali prakticky až do konce soutěže o mistrovský titul a nakonec urvali stříbro a titul vicemistra Československa.
Bohužel rok 1950 je spojen také se zločinem spáchaným na československém hokeji. Poúnorový kurz, tedy kurz totalitního režimu v rukou komunistické strany totiž nenechal na pokoji ani sportovce. Československá reprezentace se v roce 1950 neúčastnila mistrovství světa v Londýně. Namísto bojů o světové zlato čekala nejlepší tuzemské hokejisty léta v žalářích a uranových dolech po vykonstruovaném politickém procesu.
Reprezentační mužstvo ČSR před zápasem s Polskem v Ostravě 24. března 1949. Rok poté bude velká část tohoto mužstva uvězněna v komunistických žalářích s mnohaletými tresty. Na snímku jsou i hráči Vítkovic, kteří vykonstruovanému procesu naštěstí unikli – konkrétně v horní řadě druhý zleva Milan Vašat, dále Eduard Remiáš, pátý zleva Miloslav Blažek, vedle něj Ladislav Staněk
Příběh toho, jak pod záminkou neudělení víz československým novinářům odmítla reprezentace, čti představitelé svazu, odletět do Británie a tím zrušila svou účast na mistrovství světa, je znám. Stejně tak je známo, že frustrovaní hokejisté skočili na provokaci Státní bezpečnosti a následovala soudní štvanice, do které byl zatažen i legendární brankář Bóža Modrý, jakkoli v roce 1950 už nefiguroval v reprezentaci a do Londýna vůbec neměl odletět. Modrý dostal trest 15 let, nejlepší střelec sezony 1949/1950 Augustin Bubník trest na 14 let, Stanislav Konopásek na 12 let atd. atd. atd. Byla to vyprovokovaná akce, která měla za cíl jednak zabránit případným emigracím z řad špičkových hokejistů a současně také rozprášení symbolu prvorepublikového hokeje, slavného LTC, ze kterého se stále rekrutovala většina reprezentantů.
Proces s hokejisty byl špičkou odporného ledovce komunistické zvůle, která ze dne na den rozbila životy elitních sportovců a zpřeházela zaběhané pořádky ve sportu u nás. Mimo dopad železné pěsti diktatury proletariátu (jak se tehdy říkalo) nezůstali ani hokejisté z takzvaného ocelového srdce republiky, byť naštěstí toho nejhoršího byli ušetřeni.
Kdo a jak žil ve stínu komunistických represálií z hokejistů Vítkovic?
Kapitán Staněk má v reprezentaci utrum
Prvním perzekvovaným hráčem Vítkovic byl kapitán mužstva Ladislav Staněk. Byl výborným hokejistou, talentovaným, v roce 1949 byl mezi prvními čtyřmi vítkovickými reprezentanty a zdálo se, že by se mohl prosadit i na mezinárodním poli. Jenže Staněk stihl pod hlavičkou oficiální reprezentace ČSR odehrát jeden jediný zápas, právě proti Polsku v roce 1949. Pak se mu dveře reprezentace zavřely.
Vinu na tom měl štvavě napsaný kádrový posudek. Kádrové posudky se psaly i na sportovce, aby komunistický režim měl jistotu, že Československo reprezentují jen prověření lidé s požadovaným kádrovým profilem. Podle posudku ale Staněk nebyl spolehlivým a loajálním novému lidově demokratickému zřízení a jako takový se nehodil na to mít čest reprezentovat vlast. Možná malichernost, v porovnání s mnohaletými žaláři pro hráče LTC určitě snesitelnější trest, nicméně pro nadějného hokejistu i to znamenalo malou sportovní a osobní tragédii.
Šťastný únik vítkovické trojice
Vladimír Bouzek, Václav Bubník a Miloslav Blažek, vítkovičtí hráči v reprezentaci pro MS 1950. Československo účast na šampionátu odmítlo, vítkovický trojlístek se okamžitě vypravil domů a tím si zachránil v podstatě i život. Ve vykonstruovaném procesu všichni tři chyběli
A jsme zpět v březnu 1950. Vítkovice jako vicemistr domácí soutěže, dodaly do reprezentace pro mistrovství světa v Londýně hned tři nejlepší hráče – Miloslava Blažka, Vladimíra Bouzka a Václava Bubníka. Také oni se těšili, že budou moci bojovat o obhájení titulu mistrů světa. Již zmíněná záminka k neúčasti na šampionátu a zrušení cesty samozřejmě rozladilo i vítkovické hráče. Měli ovšem štěstí v neštěstí. Jako hráči žijící a pracující v Ostravě odmítli s díky nabídku pražských hráčů jít zapít žal v hlavním městě. Vyrazili na vlak domů, který je nakonec odvezl ke svobodě. Zatímco ostravský trojlístek, zklamaný a frustrovaný, vystupoval na přívozském nádraží a mířil domů, pražské hráče už antony Státní bezpečnosti odvážely do cely předběžného zadržení po předem připravené provokaci ve Zlaté hospůdce, kam se zbytek týmu vypravil. Vítkovické trio Bouzek, Blažek, Bubník tak s odřenýma ušima uniklo mnohaletým trestům.
Blažek pod permanentním dohledem StB
I když se vítkovickému trojlístku 11. března 1950 podařilo uniknout vykonstruovanému procesu, neznamenalo to, že byli mimo ohrožení. Nejhůře na tom
byl Miloslav Blažek, ten i v době, kdy patřil k nejlepším hráčům Vítkovic a naší nejvyšší soutěže, žil prakticky neustále v permanentním strachu.
Miloslav Blažek byl i s rodinou pod permanentním dohledem Státní bezpečnosti. Policejní šikana se stupňovala. Několikrát se stalo, že jej za bílého dne bez udání důvodu na ulici zatkli, odvezli k výslechu, příbuzným nedali vědět. Pravidelně mu byly kontrolovány osobní věci při cestě k utkáním do zahraničí, tedy více, než bylo u jiných obvyklé. V roce 1953 byl po návratu ze soustředění v NDR křivě obviněn z plánování emigrace a následně mu bylo jakékoli další vycestování zakázáno, stejně jako reprezentace. Do zahraničí mu bylo dovoleno odjet poprvé až v roce 1956 při instruktážním turné Vítkovic po Číně.
Vítkovickým hráčům se naštěstí, ze všech informací, které jsou momentálně dostupné, vyhnuly těžké osudy politických vězňů. Nicméně i výše popsané řádky přibližují, že to na začátku 50. let neměly snadné ani sportovní hvězdy ocelového srdce republiky, které na ledě dělaly radost desítkám tisíc hutníků, havířů, dělníků i dalších, kteří za nimi proudili na tribuny Ostravského zimního stadionu.
