Nyní už bývalý útočník Roman Šimíček už se pomalu zabydluje v trenérské kabině A-mužstva Vítkovic a těší se na spolupráci s hlavním koučem Peterem Oremusem. Někdejší lídr ostravského týmu prozradil, že po trenérské práci pokukoval už jako hráč a naznačil, jaké své plány pro novou pozici.
Už dříve jste předznamenal, že se po hokejové kariéře budete věnovat dráze trenéra. Co vás vedlo k této myšlence a k této pozici?
Je to tak, že už v době, kdy člověk hraje hokej, přemýšlí, co bude dělat potom. Já si myslím, že, by člověk mě dělat to, čemu rozumí nejvíc a co jej baví a naplňuje. Pro mě je tohle jednoznačně hokej. Pokud jsem před tím řekl, že jsem skončil s kariérou, protože mě hokej už nebavil, tak rozhodně nebyla řeč o hokeji v globálu. Já se hokeji věnuju od pěti let, je jedno na jaké úrovni, ale od pěti let se pravidelně pohybuju na zimáku a vlastně jsem zjistil, že celkově mě ten hokej vždy fascinoval a baví mě doteď. Logicky jsem si řekl, že budu trénovat.
Jak jste poprvé začal koketovat s trenéřinou?
Nejprve jsem si udělal licenci C, říkal jsem si, že budu trénovat ty dětičky, učit nové hokejové adepty. Potom, jak člověk hraje, si říká, že by nebylo špatné zkusit to na vyšší úrovni, a tak jsem si udělal licenci B. Když jsem si dělal béčko, tak jsem už ale byl definitivně rozhodnutý, že trenéřinu chci dělat a chci ji dělat na vysoké úrovni. Byla otázka času, kdy. Řekl jsem si, že teď už mám nějakou licenci a je potřeba začít v praxi.
První zkušenosti jste získával jak? A jaké jsou vaše plány v této funkci?
V Polsku jsem začal trénovat děti, pomáhal jsem tam u těch menších, a to byly mé první začátky. Ale nikdy mě nenapadlo, že to dopadne takhle, jak to je. Samozřejmě jsem si říkal, že v nějakém dlouhodobějším horizontu bych se mohl dopracovat někam vysoko, ale že bych se tak rychle dostal k áčku… tomu jsem opravdu velice rád. Zase ani tohle ale není má poslední cesta. Chci si udělat nejvyšší licenci A, a později vést tým jako hlavní trenér. To by byl můj top. Co bude potom, jestli má kariéra trenéra bude krátká, nebo dlouhá, to se ukáže. Faktem je, že teď musím udělat úspěšně jedničku, sbírat zkušenosti a tvrdě pracovat, abych se dostal dál. Hrozně rád bych chtěl trénovat, ničemu jinému, než hokeji nerozumím. Tedy alespoň myslím, že mu rozumím…
Vaší asi největší zkušeností jistě bude pozice hrajícího trenéra v polských Tychách. Jaká to byla práce a co vám dala?
V Tychách to bylo tak, že jsme se nemohli dohodnout s trenéry, a tak byla první myšlenka taková, že bych já měl být hlavní trenér, hrající trenér a k ruce bych měl mít člověka, kterému důvěřuju. Tak jsem obvolával některé kluky, se kterými jsem počítal, jestli by to chtěli dělat, samozřejmě s tím, že by sice oficiálně byli asistenti, ale de facto by byli hlavními, protože je hodně těžkou koučovat, když člověk hraje zápas. Navíc dělat sestavu, rozhodovat, kdo hrát bude a nebude, to vzhledem k tomu, že bych byl součástí týmu, by asi taky nedělalo dobrotu. Takže pár lidí jsem kontaktoval, jenže je neakceptovalo vedení klubu. Nakonec tedy zůstal náš tehdejší asistent a já mu měl být asistentem. Jenže to nebylo úplně ono, já se do toho vlastně ani moc nehrnul.
Vyskytly se nějaké problémy?
Já jsem zastával zcela jinou trenérskou filozofii, než on. Proto jsem v první chvíli řekl, že na to nepřistoupím. Pak jsme se ale domluvili, že teda určitou trenérskou práci dělat budu, ale prostě to nebylo ideální. Každopádně si nestěžuju, i to k tomu patří, je to zkušenost. Člověk samozřejmě má nějaké poznatky ze školy a z těch trenérských kurzů, ale praxe je vždy o něčem jiném a je mnohem důležitější. Takže i teď ve Vítkovicích to bude zase o něčem jiném.
Co tedy očekáváte od sebe, jako od trenéra, i třeba v tom dlouhodobějším horizontu?
Já bych sebe rád vnímal spíše jako toho kouče, to mě zajímá. Přístup k hráčům, reakce na určité situace, komunikace. Tréninky se musí člověk svým způsobem naučit, to je i o určitém drilu. Ale koučink, zjistit si, jestli na to člověk má, nebo nemá. Reagovat na kritické situace v zápase. To je to, co mě na trenéřině láká. Je sice pravda, že teď ve Vítkovicích mě tohle asi až tak nečeká, ale myslím do budoucna.
Vítkovice vás kontaktovaly prakticky okamžitě po skončení sezony, přemýšlel jste nad touto příležitostí dlouho?
Právě, že vůbec. Ani chvíli jsem nepřemýšlel, neptal jsem se na podmínky a hned jsem souhlasil. Po takové šanci jsem musel sáhnout, to se odmítnout nedalo.
Vše je tedy již hotovo, v nové sezoně budete asistent Petera Oremuse ve Vítkovicích. Už jste se potkal se svým kolegou a hlavním trenérem?
Samozřejmě. Byl jsem za ním na Slovensku na přípravě slovenské reprezentace. Pobavili jsme se o některých věcech, o tom, jak si představuje tréninky, přípravu. Prostě obecně jsme mluvili o všem a já zatím nevidím jediný problém. Všechno tak nějak klape, ale tak ještě jsme pořádně s prací nezačali, příprava odstartuje až v květnu. Viděli jsme se poprvé a potkali jsme se tam i s panem Vladimírem Vůjtkem. Bylo to příjemné setkání na úvod.
Vy jste se už dříve vyjádřil, že Vladimír Vůjtek starší je pro vás asi největším trenérem, pod kterým jste hrál a že je tedy i vaším určitým trenérským vzorem. Co vám řekl ve chvíli, kdy se dozvěděl, že budete trenérem stejně jako on a že i vlastně povedete Vítkovice?
Tak je fakt, že do takového vedení Vítkovic, jako vedl on, mám ještě dost daleko. V prvé řadě se smál, že si to konečně užiju i z druhé strany. Já ne, že bych byl jako hráč nějaký brbla, ale přiznám, že jsem také čas od času nadával na některé věci a řešil proč tohle a proč ne tamto. A to mi právě pan Vůjtek připomínal a říkal, že se těší na to, jak já se s tím poperu, až za mnou budou kluci chodit. Jinak jsme to neřešili. Pogratuloval mi, ať mám alespoň takové úspěchy v trenéřině, jako jsem měl jako hráč. To bylo více méně vše, pak už si ze mě dělal jen legraci (smích).
Z Vítkovic jste jako hráč odešel v roce 2009, což znamená, že dost členů aktuálního kádru ještě s vámi hrálo. Navíc v posledních letech jste se v létě připravoval s vítkovickým A-mužstvem, čili znáte i ostatní hráče. Je podle vás výhodou, že nejdete do nového prostředí a hráči nedostanou zcela nového trenéra?
Já myslím, že ano. Pro mě určitě. Znám ty kluky, vím, co od nich mohu čekat, vím, jak se chovají na ledě i mimo něj. Pro mě osobně je to výhoda. Je otázkou, jak se k tomu postaví hráči. Já si myslím, že nebude sebemenší problém. Je určitě dobré, když trenér ví, na koho se může spolehnout a když se nedaří, na koho je potřeba zakřičet, aby ho to nabudilo, koho je naopak potřeba pochválit, povzbudit. Pro mě to bude výhoda určitě. Já, když si vzpomenu, tak jsem taky hrával pod svými někdejšími spoluhráči. Trénoval mě jak Láďa Svozil, tak Aleš Tomášek, Miloš Holaň. Já si myslím, že pro trenéra je to lepší, ale je otázkou, jak se k tomu postaví hráči a lídři týmu. Vše je ale o komunikaci, já jsem pořád stejný člověk, jako jsem byl jako hráč, takže jsem se nezměnil a myslím, že i hráči vědí, co ode mě můžou čekat a i to je výhoda pro ně.
Jako hráč jste byl mezi vítkovickými fanoušky velice oblíbený, jaké ohlasy čekáte od nich nyní, když jste se posunul do pozice trenéra?
Já se přiznám, že až tak moc nesleduju různá fóra a ohlasy té nejširší veřejnosti na internetu. Ale už jsem od několika známých slyšel, že jsou rádi, že jsem se vrátil, sice někteří z nich říkali, že by byli rádi, kdybych kariéru dohrál ve Vítkovicích, ale to je dneska už nemožné. Doba je jinde. Většinou jsem slyšel jen pozitivní věci a byl bych rád, kdyby to i ti naši nejvěrnější vzali pozitivně. Samozřejmě negativní věci se určitě vyskytnou, ale já se snažím žít z pozitivních věcí, negativní se snažím vymazat, protože toho jsem si užil hodně a to mi nikdy nic nedalo. Já doufám, že lidi, kteří mě znali jako hráče mě nyní jako trenéra přijmou stejně a budou mě i Vítkovicím fandit tak, jako fandili, když jsem ještě hrál.
