Po téměř čtvrt století v nejvyšších úrovních českého i světového hokeje se velký vítkovický patriot a srdcař rozhodl ukončit svou aktivní hráčskou kariéru. Nový asistent trenéra HC VÍTKOVICE STEEL se ohlédl za svým bohatým působením, které okořenil i titulem mistra světa.
Kde a kdy ve vás uzrálo rozhodnutí skončit s aktivní kariérou hráče?
Přemýšlel jsem o tom už před tou uplynulou poslední sezonou. Měl jsem takové pocity, že už toho mám svým způsobem plné zuby, že mě hokej nenaplňuje, že mě to nebaví. Na sto procent jsem ale ještě rozhodnutý nebyl. Ten hlavní zlom přišel okolo Vánoc, kdy jsem se definitivně rozhodl, že tohle je opravdu má poslední sezona. Taky jsem to tak v Tychách nahlásil, že dál nebudu pokračovat. U nás, u starších hráčů, to tak je, že když nás ten hokej přestane bavit, nemá cenu to dál dělat, pokračovat v tom. Navíc já jsem si udělal trenérskou licenci a tím vlastně odstartovalo nové období. Najednou se přede mnou otevřela taková vidina trénování, které jsem chtěl vždy dělat.
Řekl jste, že vás hokej přestal bavit, mělo to nějakou vnější příčinu, třeba, že se vám nedařilo, nebo něco podobného?
To ani ne. Spíš ta předloňská sezona byla o tom, že to nebylo ideální. Byl jsem zraněný, odehrál jsem málo zápasů. Tehdy mě to ale naopak nakoplo, chtěl jsem ukázat, že hokej ještě umím a byl jsem rád, že se mnou podepsali kontrakt na další sezonu. Teď tu poslední sezonu jsem odehrál všechny zápasy, zraněný jsem nebyl, ale už mě to prostě nebavilo. Já jsem vždy chtěl, aby se ta má kariéra hra někam vyvíjela, aby to někam šlo. Najednou to ale začlo stagnovat a já vlastně přišel vždy jen otrávený, unavený a z toho hokeje jsem neměl radost. To rozhodlo.
S mužským hokejem jste začínal ve Vítkovicích, na konci 80. let! Jak moc se podle vás hokej do dneška změnil?
Člověk si to ani moc neuvědomuje, když se v tom pohybuje, změny moc nevnímá. Je ale fakt, že je legrační, když narazíme doma na nějakou videokazetu z té doby a když si to pustím, tak skoro nevěřím svým očím. Třeba si pamatuju akci, kdy Peťa Fabián bere puk za naší bránou a projede celým kluzištěm a z dnešního pohledu by člověk řekl, že tím kluzištěm spíš prokráčel. Přitom právě Peťa byl ve své době hodně dobrý bruslař. V tom je největší změna. Dnešní hokej je rychlejší, na vše je méně času, kličky se omezily. Hraje se více fyzicky. Nicméně chytrost je pořád potřeba. Ale hlavně se ta hra zrychlila a do týmů se dostávají pořád mladší a mladší hráči, což byl možná také další důvod, proč jsem ukončil kariéru – abych uvolnil místo mladším.
Vy sám jste ale do mužského hokeje také nepřišel až někdy hodně po překonání hranice dvaceti let. Začínal jste jako hodně mladý...
Já jsem měl to štěstí, že jsem začínal v sedmnácti letech, společně s Láďou Vůjtkem. Ale už je to fakt dlouho. Ničeho v té kariéře nelituju, pro mě byla úspěšná a ani nemám žádné mindráky. Prostě jsem to ukončil a už se hodně moc těším na práci trenéra. Jsem plný očekávání, co to přinese.
Ničeho nelitujete, ale možná fakt, že vám to nevyšlo v NHL, trochu zamrzí, ne?
To ano. Ale tam to bylo opravdu smolné. V Pittsburghu to ještě bylo jakž takž, ale pak mě vytrejdovali do Minnesoty. Přišlo zranění kolene, operace, která se asi povedla, ale dostal jsem těžkou infekci, zánět. Tehdy jsem musel absolvovat ještě další dvě operace, nikdo nevěděl, co se mnou bude. Tam jsem shodil kolem patnácti až dvaceti kilo, protože ta infekce byla opravdu vážná. Vůbec jsme nevěděli, co bude a když mě viděli doktoři v Česku, tak mi říkali, že snad ani už nikdy nebudu hrát hokej, jak moc to bylo vážné. No, naštěstí jsem se dal do kupy. Vzali mě tady do parády, na rehabilitace jsem chodil a dokázal jsem se z toho dostat. Ale ani ta sezona potom nebyla ono, šel jsem na farmu a tam už to bylo spíš o užívání si. Houston byl skvělý, parádní počasí tam bylo, to bylo opravdu o tom užít si Ameriku, protože jsem počítal s tím, že už nic dalšího nevyjde.
Takže jste se přesunul do Finska...
Vrátil jsem se do Helsinek. Jenže ani tam jsem nehrál úplně stoprocentně v pohodě. To koleno se pořád ozývalo. Špatně jsem jej ohýbal. Ale ani tak toho nelituju. Možná mě zamrzí, že jsem tam nebo v NHL nevydržel déle, ale tak to bylo, takový je život.
Po návratu z Finska jste zakotvil ve Spartě, což vám tehdy vítkovičtí fandové, jako velkému patriotu, nemohli moc zapomenout. Jak vzpomínáte na toto období a jak jste vnímal zápasy v Ostravě v dresu Sparty?
Když jsem se vracel z Finska, přišla nabídka ze Sparty. Víceméně to byla pro mě jediná vážnější nabídka, navíc s vynikajícími podmínkami. Podle mě by už ty podmínky řada lidí neodmítla, protože přece jen je to pořád práce a každý by šel za dobrou prací a dobrými podmínkami. Chvíli jsem tehdy váhal, čekal jsem, jestli se neozvou z Vítkovic, ale bylo mi jasné, že to bude asi ta Sparta, takže jsem to podepsal. No, a zápasy tady byly z mého pohledu opravdu zajímavé (smích), pořád na mě někdo pokřikoval. Ale musím říct a tím i vlastně zpětně poděkovat fanouškům, že si nepamatuju vyloženě na nějaké hodně vulgární pokřiky. Spíš to byly jednotlivé hlášky typu: „Romane, na jaké straně hraješ?“ „Vrať se!“ „Máš hrát tady a ne tam!“ Ale přiznám, že se mi tady moc dobře za Spartu nehrálo. I když nevzpomínám na to úplně v nejhorším, tehdy jsem začal hrát s Viktorem Ujčíkem...
Nakonec jste se ale přece jen vrátil do Vítkovic, navíc v oné památné výlukové sezoně, následně jste i znovu na svém dresu nosil kapitánské céčko. To je jistě velké ocenění, být kapitánem ve svém mateřském celku, ne?
Tak je pravda, že jsem dělal kapitána už dávno před tím. Tehdy jsem byl hodně mladý a jako úplný zajíc jsem dělal kapitána hráčům jako Peťa Fabián, Roman Ryšánek, Lumír Kotala. To pro mě bylo hodně těžké a taky jsem to nedokapitánoval do konce, ale v půlce sezony jsem to předal zase starším. Ale když jsem se v roce 2004 vrátil, tak jsem pak byl v jiné roli. Ale užíval jsem si to. Tady jsem vyrostl, naučil se hrát hokej, zažil neskutečné věci, odehrál jsem tady kolem čtrnácti sezon. Takže když mi přišla tahle nabídka, tak jsem neváhal. Já byl rozhodnutý všechno okamžitě ukončit a ihned se vrátit. Vítkovice jsou má srdcová záležitost.
No a hned po návratu jste s Vítkovicemi vyřadili v play off Spartu...
To bylo super (smích). Hlavně jsem byl rád, že lidé byli zase na mé straně.
V roce 2009 jste po angažmá ve Vítkovicích odešel nejprve do Trenčína a pak do Polska. Jak se vám hrálo tam?
Trenčín byl hrozně těžký. Bylo to složité, trenéři se tam točili, hráči se tam točili. Já do toho měl nějaká zranění. Já jsem se na angažmá tam hodně těšil, protože jsem očekával tradiční a silný klub, Trenčín byl vždy velký pojem na Slovensku. Jenže pak jsem byl z toho trochu zklamán a hned po sezoně jsem tam skončil.
A odešel jste do Polska, kde jste vydržel tři sezony v celku GKS Tychy...
Přesně tak a abych se přiznal, byl jsem rád, že to Polsko mám, protože to zrovna byla doba, kdy hodně hráčů nemělo žádné angažmá a nešlo nic sehnat. Odehrál jsem tam tři sezony, v té první nás trénoval Jirka Šejba a to tehdy opravdu nemělo chybu a bylo to hrozně fajn. Pak už to bylo horší a ta poslední sezona už byla opravdu o tom, jen ji dohrát. Samozřejmě jsem se chtěl rozloučit titulem, protože jsem chtěl alespoň jednou udělat mistra a skončit. Bohužel se mi to nepodařilo, skončili jsme třetí, s Jirkou Šejbou jsme byli druzí. Takže mi to i tam uteklo. No, ale teď je přede mnou nová éra a výzva jako blázen. Fakt se na tu trenéřinu těším, i když už si ze mě dělal trenér Vladimír Vůjtek legraci, že si to konečně užiju, jaké to je, když hráči pořád brlblají a na něco si stěžují. Ale tak i to je pro každého.
Zmínil jste mistrovský titul. Ten jste přece jen vyhrál, jste mistrem světa z roku 1999. Na klubové úrovni jste tomu byl také blízko. Co považujete za své největší úspěchy, vyjma mistra světa?
Finále s Vítkovicemi...
Které z těch dvou, které jste hrál?
No, to je to (smích). Já nejsem z těch, kteří si pamatují detaily. Jsem špatný pamětník, bavit se se mnou o historii a zacházet do detailů, to je úplně zbytečné. Takže mi tyhle věci musí někdo připomenout.
Takže v roce 1993 jste hrál za Vítkovice finále proti Spartě.
To bylo luxusní, ano (úsměv), škoda, že nám to tehdy nevyšlo. Jeden zápas jsme tam vyhráli
V roce 1997 jste pak hráli ve finále proti Vsetínu.
Jo, to jsme prohráli tři nula na zápasy. Tehdy jsme porazili myslím stejným výsledkem v semifinále Spartu a celý mančaft se nechal ostříhat dohola. Z toho mám fotky, záběry. To byla opravdu skvělá parta, kdy se stříhali kluci mladí i staří a všichni byli jako jeden. Na to velice rád vzpomínám. Dnes už se to málokdy vidí. Pro mě byla obě ta finále prostě tím největším. I v Hämmenlinně jsme byli dobří.
Tím nejzářivějším ale asi bude ten titul mistra světa, že?
Jednoznačně. Nevím, co je úplně nejvíc, ale mistr světa byl super i v tom, že jsem si jej dokázal užívat i potom. U nás na zahradě jsme dělali oslavy, přišli známí, bavili jsme se. To jsou všechno skvělé vzpomínky, ale je těžké vypíchnout jeden bod, bylo toho více. Norsko je to, čeho jsem dosáhl nejvíc, protože je to reprezentace, zlato, navíc jsem v tom mančaftu opravdu hrál, neseděl jsem tam jen do počtu. No, a na klubové úrovni, jak už jsem řekl, Hämmenlinna s Tomášem Vlasákem a ty zmíněné finále s Vítkovicemi.
