Na konci listopadu oslavil 40. narozeniny a stal se tak prvním vítkovickým odchovancem, který v dresu mateřského celku dosáhl na tuto metu. Zbyněk Irgl se stále léčí po zranění a operaci kolene, ale nic nebalí. Nevzdává se. Hokej miluje stejně, jako na začátku kariéry a stejně jako tehdy, i nyní mu chce dávat a dává své maximum. Čemu vděčí za hokejovou dlouhověkost a kdy se na něj fandové mohou těšit v extraligovém dresu?
V neděli 29. listopadu jsi oslavil 40. narozeniny. Jak moc jsi měl ten den, jak se říká, zavařený telefon? Gratulace se jistě jen hrnuly, že?
Telefonů až tolik možná nebylo, ale zpráv byla spousta. Když pak člověk nad tím přemýšlel, tak ho to i potěšilo. Bylo toho na odpovídání dost, ale na druhou stranu člověka potěší, že si na něj ostatní vzpomenou a popřejou mu. Dokonce se ozvali i lidé, od kterých bych to možná ani nečekal, takže pak si člověk může říct, že asi něco dělá i dobře.
Kdo tě svou gratulací vyloženě překvapil, nebo potěšil, samozřejmě vedle těch ostatních?
Já jsem si hodně vážil toho, že se mi ozval pan trenér Miloš Holaň starší, který mě trénoval v mládeži, v žákách. To mě hodně potěšilo. On mě hokejově vychoval, byl jsem takové jeho dítě a opravdu má obrovský podíl na tom, že hraju hokej. Strašně moc mě toho naučil, když to řeknu takhle, tak možná osmdesát, možná až devadesát procent toho, co umím, mě naučil on. Od základů. Jeho gratulace mě hodně potěšila.
Není žádným tajemstvím, že jsi skoro až abstinent, jak tedy probíhala oslava? Přípitek proběhl čistou vodou nebo proteinovým koktejlem?
Já samozřejmě alkoholu neholduju, ale když je nějaká oslava, nebo i třeba smutnější věc, jako například pohřeb, tak je slušnost si toho jednoho panáka si dát. Takže tak vypadala i ta moje oslava, dal jsem si jednoho panáka. A když tak nad tím přemýšlím, tak ani nevím, jestli to bylo v ten den mých narozenin, nebo den před tím, když jsme měli rodinnou večeři. Ale dal jsem si jednoho panáčka na zdraví.
Tvá kariéra samozřejmě nekončí, bavíme se v uvozovkách pouze o čtyřicátých narozeninách. Nicméně v minulosti byla takovou hranicí odchodu do hokejového důchodu třicítka, dnes se to posouvá až za čtyřicítku. Dokázal sis představit, třeba v době, kdy jsi poprvé přišel do A-mužstva, že bys mohl být ve čtyřiceti stále aktivním hokejistou?
To asi v žádném případě. Když si vzpomenu na svůj příchod do áčka… člověk vůbec neví, co ho čeká. Nějaké sny má – hrát v áčku, hrát za nároďák, podívat se někam ven, samozřejmě pro každého mladého kluka je snem NHL, což se mi bohužel nepovedlo. To je v mé kariéře, nechci říct kaňka, ale mrzí mě, že jsem si NHL nezahrál, i kdyby alespoň na ten jeden zápas. Pak bych si třeba řekl, že OK, tahle liga není pro mě, ale bohužel jsem ji nezkusil. Ale jinak myslím, že jsem toho prožil spoustu. Zažil jsem hráče zlaté generace českého hokeje v nejlepších letech, měl jsem možnost si s nimi zahrát, ať už to je Džegr (Jaromír Jágr, pozn. red.), Petr Nedvěd a další a další. I s hráči z NHL. Za to jsem strašně rád, že jsem tuhle zlatou generaci zažil a mohl si s nimi zahrát. A co se týče věku. Jsem možná na sebe hrdý, že i v těch letech – samozřejmě teď momentálně nehraju – ale i teď v těch letech bych měl být lídr. Nejde o to, že bych hrál ve čtyřiceti, to hrála spousta lidí, ale jde o to, že nejste do počtu, ale že jste lídr. To myslím, že v těch letech je pro mě potěšující. Hrát hokej je fajn, ale spousta čtyřicátníků se nějak hýbe, když to řeknu, ale být i ve čtyřiceti prospěšný, dokazovat to na té úrovni a být mezi těmi top, to mě těší asi ze všeho nejvíc.
Čtyřicet let, to může být dost dobře jen číslo v kolonce věk. Jak se cítí Zbyněk Irgl, když pomineme nyní to zranění, po fyzické a mentální stránce. Vnímáš, že ti je čtyřicet, nebo jsi v hlavě a i pocitově v těle ten dvacetiletý kluk, který má všechno před sebou?
U sportu je výhoda, že jste v kabině a kolem vás je pořád rušno a spousta mladých kluků. Vy pak tak nestárnete. Kolikrát jsem si řekl, v narážce na někoho, že „ten už je tak starý“ a pak jsem si uvědomil, že je třeba jen o dva roky starší, než já. Ale tím, že máte kolem sebe pořád kluky, co mají šestnáct, osmnáct, dvaadvacet roků. Řeší problémy, které mají vaše děti a přitom vy se s nimi bavíte jako se sobě rovnými a i oni vás takhle berou, tak je to úplně něco jiného. Mentálně mládnete. Určitě je to rozdíl oproti tomu, kdybyste seděl například někde v práci, kde máte kolem sebe samé čtyřicátníky a starší. Já jsem v kabině, kde s mladýma klukama, když to řeknu upřímně, řeším stejné problémy, jaké jsem řešil já ve dvaceti. Tím pak člověk mentálně nestárne. A jak se říká, že sportovci jsou velké děti, tak ono to tak asi bude, člověk zůstane v tom hravém věku (pousměje se).
Sportovní ředitel Roman Šimíček předává oficiálně Zbyňku Irglovi dres s číslovkou 40 k jeho 40. narozeninám
Čemu připisuješ svou hokejovou dlouhověkost? Přece jen je dost případů hráčů, kteří se ve třiatřiceti cítí mentálně i fyzicky vyhořelí a kariéru kvůli tomu ukončí…
Mě hokej baví. Jak říká Jarda Jágr – když něco nemáte rád, tak u toho nevydržíte. Tak to prostě je. Já hokej hraju proto, že mě baví, že ho mám rád. Ano, teď aktuálně mám zdravotní problém, mám to koleno a uvidíme, jak to bude vypadat dál. Já doufám, že se dostanu na led, že začnu hrát a pak uvidím, jak to bude do budoucna a pak se rozhodnu i co se týče kariéry. Ono potom nemá moc smysl nic lámat přes koleno (úsměv). Ale když je na tom člověk zdravotně v pohodě, tak nemám problém mentálně i fyzicky pokračovat, hrát.
Péče o tělo, pravidelný a poctivý strečink, hlídání si životosprávy, to ale i z tvého pohledu bude jednou z hlavních přísad tvé dlouhověkosti, ne?
Já jsem strašně vděčný za to, že jsem měl štěstí potkat ve dvaceti letech mého kamaráda kondičního trenéra. A když se bavíme o mé fyzické připravenosti a dlouhověkosti, tak na tom má on obrovskou zásluhu i z toho důvodu, že i mentálně je na mé vlně. Neříkám, že je úplně abstinent, ale alkoholu neholduje, takže to máme v tomhle směru hodně podobně. Vede zdravý život a všechen volný čas věnuje sportu, rodině. A já jsem to samé a je pak fajn s takovým člověkem spolupracovat. To mě taky drží při tom hokeji na téhle úrovni. Musím zaklepat, že tělo zatím drží a drželo, když znovu pominu tenhle momentální problém s kolenem. Je to určitě také tím, že jsem nikdy nebyl žádný pařmen a o tělo jsem se staral už od malička.
Takže poctivá péče o tělo už někdy v dorosteneckém věku? Nebo i dříve?
Někdy v osmnácti letech jsme jeli společně s Milošem Holaněm do Vsetína za nějakým agentem. A po cestě jsme se bavili o různých věcech a Miloš mi tehdy v těch osmnácti letech dal velkou radu, řekl mi tehdy v autě, ať se starám pořádně o své tělo. Čím dříve se o něj začneš starat, tím líp. Vím, že jsi mladý hráč, ale tak počkej si, až v kabině nikdo nebude a pak si zajdi na tu masáž, popros maséra, ať máš špičkovou péči o to tělo. Já jsem to tehdy pochopil a myslím, že se to hodně vyplácí. A to by si, podle mě, měli uvědomit i současní mladí kluci a nejen oni. Během té celé kariéry, co tomu tělu dáte, to vám pak vrátí. V dobrém, ale bohužel i v tom špatném. Takže snažit se mu dávat jen co nejvíce toho dobrého. A to platí nejen pro sport, ale i v normálním životě. Sport je součástí našeho života, ale život běží dál. Někdo skončí ve třiceti, ve čtyřiceti a i potom by měl člověk život prožívat tak, aby byl spokojený, aby měl radost. To si myslím, že právě tělo na to má obrovský vliv. Takže čím více mu dáte, tím více vám toho vrátí.
Momentálně máš dlouhodobé zranění kolene, před lety ses popral s nádorem na ledvině. To jsou ale snad jediné větší zdravotní problémy, které jsi během své dosavadní kariéry prodělal. Vážnější zranění se ti zdárně vyhýbala. Je to tak?
Jo, je to tak. Akorát někdy v devatenácti nebo ve dvaceti letech jsem si v koleni urval křížový vaz. Ale od té doby, musím zaklepat, jsem kromě té ledviny neměl delší výpadek v kariéře. I to je, myslím, jeden z důvodů, že jsem ve čtyřiceti ještě pořád aktivním hráčem.
Kdybys měl nyní teoretickou možnost napsat si vzkaz nebo nějakou radu sobě do doby, kdy ti bylo třeba osmnáct, dvacet let, co by to bylo? Co by čtyřicetiletý Zbyněk Irgl vzkázal nebo poradil svému dvacetiletému já?
Když to řeknu okamžitě, tak ničeho nelituju. Člověk si musí všechno vyzkoušet, vším si projít. Jedna věc, určitě na čem se dá pracovat, je hlava. V tom myslím, že má rezervy tak devadesát procent sportovců, mladých i těch starších. Hlava se opravdu dá určitým způsobem nastavit, dá se s ní pracovat, a to by podle mě měli umět všichni a i já bych se to měl naučit, v každém případě. Pokud jde o sportovní život. Ale jak říkám, jinak ničeho nelituji. Možná někomu něco chcete poradit, ale pak je vždycky nejlepší zkušenost si to prožít sám, to je lepší, než tisíc rad. Pokud něco prožijete a máte nějakou inteligenci, tak se z toho poučíte a příště to uděláte třeba jinak. To člověka posouvá dál.
Pojďme k současnosti. V srpnu jsi odehrál několik přípravných pohárových utkání, ale od září léčíš zraněné koleno. Už se individuálně připravuješ jak na suchu, tak na ledě, makáš. Jak to s tebou nyní – v prosinci – vypadá? Kdy by ses mohl vrátit do zápasů? Na čem to stojí?
Na čem to stojí? Na tom koleni… (usměje se). Když to řeknu upřímně, sám tomu kolikrát nerozumím. Jeden trénink na ledě vypadá úplně super, bruslil jsem normálně, noha držela. A pak přijde druhý a najednou mám nohu jen na opírání a možná ani to ne. Najednou se o nohu nemůžu ani zapřít, nedej Bože, že bych se od ní odrazil, že bych ji ohnul, povolil. Nevím, čím to. Jestli je ta šlacha pořád tak slabá, nebo svaly nejsou dostatečně silné? Nevím. Pro mě samotného je to velká záhada. Člověk vždy po operaci má nějaký cíl a ví, že za nějakou dobu se tam dostane. Ale tady u toho to tak není. Mám jeden den, kdy je vše super a druhý den ta noha vypadá, jak týden po operaci. Sám jsem z toho takový hodně skleslý, protože pak přemýšlím, jestli ještě vůbec budu hrát hokej, jestli se s tím bude moct hrát. Ale dělám vše pro to, abych se na ten led dostal a ukázal, že i po čtyřicítce se dá hrát hokej na nejvyšší úrovni.
Motivaci neztrácíš a boj o návrat nevzdáváš?
To vůbec ne. Kolikrát, když to není ono, mě to pošle dolů – to pak se vracím z ledu a říkám si pak v kabině, jestli to má vůbec smysl. Ale pak se z toho rychle proberu a jdu zase dál.
Může být pro tebe určitým hnacím motorem i fakt, že tví synové už jsou v dorostu a pomalu by se mohl blížit jejich čas přesunu do áčka? Neláká tě možnost zahrát si Extraligu alespoň s jedním z nich?
Když budu upřímný, tak jsem tohle nikdy moc neřešil. Neříkám, že mi to nikdy do hlavy nepřišlo. Ale není pro mě nějaká priorita, nebo motivace, abych u hokeje zůstal jen kvůli tomu. Já hraju hokej proto, že mě baví, že mi něco dává, že mě naplňuje. A já ho budu hrát do doby, kdy budu moct a budu vědět, že mu chci dávat pořád sto procent a dělám to proto, abych byl nejlepší. Když budu cítit, že už tomu nedám úplně vše, tak vím, že přišel čas skončit. Samozřejmě druhá věc je zdraví, protože pro mě nemá smysl si úplně odrovnat zdraví, abych pak po konci kariéry nemohl žít aktivní život, jít si zahrát tenis, golf, zalyžovat si. Abych si užil ten pokariérový život a amatérský sport, na který se, přiznám, už taky těším.
Sportovní ředitel Roman Šimíček předává oficiálně Zbyňku Irglovi dres s číslovkou 40 k jeho 40. narozeninám
Hráči, kteří se dosud přiblížili nebo překročili v aktivní kariéře ve Vítkovicích 40 letům
(údaje k poslednímu zápasu, který v dresu Vítkovic odehráli)
Viktor Ujčík – 40 let, 9 měsíců, 27 dní
Vilém Rokyta – 40 let, 5 dní*
Zbyněk Irgl**
Jiří Burger – 38 let, 9 měsíců, 26 dní
Jan Výtisk – 38 let, 7 měsíců, 16 dní
Ladislav Staněk – 38 let, 2 měsíce, 16 dní
* – poslední doložený a potvrzený zápas (k 17. 12. 2020)
** – dosud hraje
