Trenér A-mužstva Miloš Holaň se ohlédl za první polovinou základní části této sezony. Tým v ní získal úctyhodných 56 bodů, držel se po celou dobu u čela tabulky, prohrál bez bodů jen třikrát a s 88 vstřelenými góly měl nejlepší útok celé extraligy.
Trenére, s jakými poznatky a pocity se ohlédnete za první polovinou základní části letošní sezony?
Pozitivně. Měli jsme hrozně těžký start, spousta zápasů venku. V těch se nám ale podařilo bodovat, což nás dostalo někam do lepších pozic a my nemuseli nic dohánět. Potom jsme měli obrovské problémy s marodkou, kdy nám vypadlo pět hráčů ze základu. Ale nahradili to jiní, pomohla nám i výpomoc z Poruby a jiných klubů. Šly nám přesilové hry. Tak nějak se to všechno sešlo… Byly samozřejmě zápasy, které jsme vyhráli se štěstím, ale my tomu štěstí i šli naproti. Dobře jsme pracovali. Ale! Je to pořád jen půlka základní části. Nic to neznamená. Chytřejší budeme až sezona skončí.
Každopádně to, že jste nahoře a daří se týmu, vás jistě alespoň částečně těší…
Určitě je příjemnější být v horní polovině tabulky a nedohánět ztrátu. Já jsem pro, sbírat bodík po bodíku. To se v některých zápasech stalo. A my z toho nebyli zklamaní. Extraliga je strašně vyrovnaná a každý bod v konečném rozhodnutí může hrát klíčovou roli. Takže ano, spokojenost, ale ne usnout na vavřínech. Herně to ještě není ono, máme rezervy. Někdy nám přesilovky jdou, někdy máme výpadky. Rozhodně nemůžu říct: „Ano, teď nám to sedlo, takhle už budeme hrát do konce.“ Pořád se tam něco najde. Je to hokej, je to hra chyb.
Jakým způsobem se snažíte udržet koncentraci svého týmu, abyste se vyhnuli, jak sám říkáte, usnutí na vavřínech?
Každodenní poctivou prací. Možná teď ještě usilovnější a tvrdší. Důslednější. Nemůžeme si dovolit polevit. Každý den, každý trénink, zápas, všechno naplno. A zůstat s pokorou.
Zmínil jste, že zatím nejste ve své herní formě úplně stoprocentní a přitom jste nahoře, máte slušný počet bodů. A to přes všechny ty problémy jako marodka a série venkovních utkání. Co to svědčí o charakteru vašeho týmu?
Ukazuje to, vnitřní sílu a ukazuje to, že hráči bojujou za Vítkovice. A to je super. Jsou tady takové dvě roviny – ano s počtem bodů můžeme být spokojení, ale hra není taková, abychom tady mohli skákat a říkat si, že už není co zlepšovat. To určitě ne. Některé výsledky byly, že když to přeženu, nám ty body spadly z nebe. Vnímáme body, vnímáme výsledky, ale pozor, je to teprve půlka.
První polovina, dvacet šest zápasů, pouhé tři bez zisku bodu. To je také slušné. Co říkáte na tento fakt,
Říká mi to především, že jsme ještě neměli krizi. Přitom krize je to, co nejvíce prověří tým. Neříkám, že bezpodmínečně musíme projít krizí, ale na každý tým přijde v sezoně určitý pokles výkonnosti, přijde doba, kdy jsou výsledky horší. Pak se teprve ukáže, jak silný ten tým je a jak se s tím popere.
Čím si vysvětlujete, že žádný takový výrazný pokles v první polovině nepřišel?
Je to dáno asi výsledky. My jsme možná na začátku měli určitou chvíli, kdy jsme dva zápasy prohráli, ale rychle jsme se do toho zase vrátili. Pozitivní je, že jsme v našich dobrých výsledcích často dotahovali. Nebylo to jednou, nebyla to náhoda. Byly zápasy, klidně čtyři v řadě, kdy jsme nešli do vedení jako první, byli jsme nucení to dohánět a povedlo se nám to. Tam se taky ukázala vnitřní síla týmu. Je to možná i tím, že tady je řada hráčů, kteří už tady byli loni i před tím, takže znají styl naší práce a ti noví, co přišli, se do něj rychle dostali. A pokud se vyhrává a daří, tak ti hráči o to rychleji a více nastavenému hernímu systému věří.
V domácím prostředí je váš tým neskutečně silný, vyhrál 11 z 12 zápasů, získal 34 bodů. Je domácí prostředí pro vás alfou a omegou dosažených výsledků?
No, pokud se bavíme o těch výsledcích, tak u těch byly alfou a omegou především ty první zápasy venku. Ale ano, skoro stoprocentní úspěšnost v domácích zápasech. K tomu obrovská podpora diváků, kteří chodí v hojném počtu. To je fantazie hrát před takovým publikem a každý u nás to tak cítí, ať je to hráč nebo trenér.
Myslíte, že u soupeřů už může začít trochu hrát psychika – „Jedeme do Vítkovic, tam asi nevyhrajeme…“?
My jsme to tak chtěli nastavit – náš dům, náš hrad. Nechtěli jsme, aby soupeři z Ostravy vozili body a chtěli jsme, aby přemýšleli o tom, že jedou do Vítkovic a že je nečeká nic snadného. Neříkám, že to takhle funguje, ale určitě výsledky, které tady jsou, se do hráčů určitě dostanou. A pak už je jen na nás, jestli jsme schopní toho využít nebo ne.
„My jsme to tak chtěli nastavit – náš dům, náš hrad. Nechtěli jsme, aby soupeři z Ostravy vozili body a chtěli jsme, aby přemýšleli o tom, že jedou do Vítkovic a že je nečeká nic snadného.“
Miloš Holaň, hlavní trenér Vítkovic
Získali jste 56 bodů ve 26 zápasech. To je hodně vysoké číslo. V historii klubu nikdy tým tolik bodů v polovině základní části nezískal. Co to znamená, co vám to říká?
Je to pětka a je to šestka. Padesát šest bodů… (pousměje se). Jako já v tom více nehledám a nevidím. A kdo mě zná, opravdu zná z mých nejbližších, tak ví, že já opravdu tyhle věci nesleduji. V sezoně. Po sezoně možná, ale v sezoně ne. Soustředím se na každý zápas, a tak to nastavujeme i pro kabinu. Tým od nás trenérů ještě neslyšel něco ve stylu: „Jsme první“, „Máme tolik a tolik bodů“… Hráči ode mě slyší pouze a jen „Tvrdá práce“, „Systém hry“, „Přesilovky, oslabení.“ Je to pěkné číslo, je dobře nahrát co nejdříve co nejvíce bodů, protože pak se těžko dohání. Je vždy lepší určitý polštář mít, ale on vlastně ani není. Stačí se podívat, jak se jednotlivá mužstva zvedají – viz Sparta třeba.
Naznačuje vám to něco alespoň z toho pohledu, že se neustále mluví o vyrovnanosti soutěže a vy přesto dokážete uhrát takový úctyhodný počet?
Mezi trenéry jsme si udělali takový orientační výpočet – kolik bodů by v sezoně mělo na co stačit. To je asi jen to jediné, co nás žene dopředu. Víme, kolik bodů je potřeba uhrát, abychom byli tam, kam chceme s týmem dojít.
A kolik by to mělo být?
To zůstane v trenérské kabině za zavřenými dveřmi, když dovolíte (pousměje se).
Nicméně jak už bylo zmíněno, nikdy ještě Vítkovice v polovině sezony neměly takový počet bodů…
Nechme body stranou. Já jediné, co bych vítkovickému hokeji přál. Ne sobě, ale vítkovickému hokeji. Aby zase vyhrál ten titul. Vyhrála ho generace padesátých let. Vyhráli ho pak borci v osmdesátých letech, můj taťka. My, jako hráči, jsme k tomu měli blízko, ale nepovedlo se… Jsem přesvědčený, že vítkovický hokej by si to už opravdu zasloužil, protože to je strašně dlouho. Je fajn, že jsme uhráli tolik nebo tolik bodů, je to zajímavé do statistik, ale rozhodující je ten konečný výsledek a teď momentálně to jde mimo mě.
Kromě Mladé Boleslavi jste se všemi soupeři hráli dvakrát. Co vám ta první polovina naznačila o vašich soupeřích?
Strašně vyrovnaná soutěž. Není zápas, kam se přijede a řekne se tihle to vyhrajou. Možná papírově to vypadá, že někdo je nebo by měl být favorit, ale výsledkově to pak na ledě vypadá jinak. Detaily rozhodují. Malé věci, malé detaily. A je strašně tenká hrana mezi úspěchem a neúspěchem. A jak jsem řekl, týmy se zvedají a jsem přesvědčený, že ve druhé polovině bude na současnou první čtyřku velký tlak.
Na začátku druhé poloviny základní části máte pauzu mezi zápasy pět dní. Pak odehrajete dvě utkání a přichází reprezentační přestávka. Po ní zase dva zápasy a Vánoce a zase volněji, protože utkání se Spartou máte předehráno. Je to lepší, že můžete lépe rozložit síly a načerpat je, nebo byste raději vyšší tempo zápasů?
Upřímně, za sebe bych byl radši, kdyby se hrálo ve větším tempu. Když se mužstvu daří, ať se jede, tři zápasy v týdnu a máme to sfouknuté hned. A budeme spokojení. Někdy, když jsou hráči zranění a nemocní, je ten čas navíc dobrý. Ale najít univerzální recept, to nejde. Je třeba repre pauza a já vždy trnu, jestli se nám z ní všichni hráči vrátí zdraví, nebo ne. Netrénujeme v plné palbě, takže cvičení jsou jiná. Těžko říci. Ale za mě by bylo lepší to valit před sebou, než do toho skočit, vypadnut, znovu naskočit.
Už jsme se bavili o tom, že na domácí zápasy chodí velké návštěvy a atmosféra je výborná. Vnímáte to i mimo stadion?
Je vidět, že o vítkovický hokej je ve městě zájem. A já jsem za to rád. Moc to Vítkovicím přeju. Jednak hrajeme nahoře. Jednak jsou tady osobnosti, na které lidé přijdou – vždy to tak bylo, že se chodilo na „někoho“. A předvádíme dobrý hokej, dáváme góly. Lidé to mají rádi, chodí tady jako třeba do divadla a my jsme ti herci, kteří jim za vstupné ukazují nějaký výsledek. Moc si toho vážíme, já osobně velice.
