Roman Polák se loučí, rozhodl se ukončit hokejovou kariéru. Definitivně. Šestatřicetiletý finalista Stanley Cupu, několikanásobný reprezentant, hráč, který v NHL nastoupil k bezmála 900 zápasů a v posledních dvou letech byl lídrem a kapitánem extraligových Vítkovic pověsil brusle na hřebík. „Kotníky mám teď už v takovém stavu, že brusle ani neobuju,“ pousměje se.
Romane, tvá bohatá a poměrně úspěšná kariéra končí. Sám ses rozhodl ji po sezoně 2021/2022 ukončit. Co tě k tomuto rozhodnutí vedlo?
Těch motivů, proč jsem se tak rozhodl, bylo více. Ale tím hlavním asi je, že jsem ztratil chuť do hokeje. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale hokej už mi z mého pohledu nevracel a nedával to, co jsem mu dával já po celou dobu, kdy jsem ho hrál. Prostě začal jsem hokej vnímat jinak. I když jsem se vrátil domů a ve Vítkovicích mě to hodně bavilo, hokej jako takový už mi nedával radost.
Dalším důvodem, důležitým, je zdravotní stránka. Já myslím, že jsem za svou kariéru už dost trpěl a nechci zase dál prožívat nové bolesti.
Takže jsem si sedl a dospěl k závěru, že je čas to skončit. Radši teď, než abych to potom lámal přes koleno a bylo by to pro mě horší a ani mé výkony by už nebyly na odpovídající výši.
Kdy sis poprvé uvědomil, že tě hokej přestává naplňovat?
Já jsem něco takového začal pociťovat už v Americe. Proto jsem zvolil cestu návratu domů. Přicházel jsem sem s nějakým očekáváním – tím hlavním bylo, že jsem si myslel, že se hokejem v Česku už budu jen a jen bavit. V Americe jsem byl pod velkým tlakem a myslel jsem, že když zvolním, že zase tu radost z hokeje najdu. Ale nenašel jsem. První rok byl covidový, bez lidí, což bylo hodně nepříjemné. I tato sezona, kdy dva týmy sestupovaly a každý tým byl pod tlakem… prostě jsem se hokejem nebavil tak, jak jsem předpokládal, že bych mohl. Já opravdu nechci, aby to vyznělo špatně, ale pokud vás něco, co děláte od pěti let, přestane bavit, tak je lepší s tím skončit.
Zdravotní aspekt je jistě také dost důležitý. Můžeš ještě popsat závěr sezony, který jsi dohrával se zlomenou nohou a přes bolest jsi odehrál konec základní části i play off s Olomoucí?
V tomhle možná dost zaúřadovala i má psychika. Já jsem dostal pukem do nohy a hrál jsem ještě čtyři zápasy, aniž bych věděl, že to je zlomené. Normálně jsem hrál, dál jsem normálně trénoval. Akorát se mi zdálo, že po každém zápase a po každém tréninku mě to víc a víc bolí a kulhám čím dál tím více. Ale vždycky se to dalo nějak odehrát. Až pak jsem šel za doktorem, kde mi udělali snímky a zjistili, že je to zlomené. A najednou, jako by mi mozek přepnul a říkal mi, že to bolí ještě více. A přišly zápasy, kdy se ta bolest nedala vydržet, takže jsme se domluvili, že si do play off dám pauzu a vrátím se na play off.
Pro play off se to ale moc nezlepšilo, přesto jsi se zlomenou nohou do zápasů šel…
Je to tak. Já se teda nechci moc chvástat, ale v play off jsem nastoupil ve třech zápasech a všechny tři jsme vyhráli a postoupili (rozesměje se). Ne, to si samozřejmě dělám legraci. Pro to play off se to opravdu moc nezlepšilo, takže jsem hrál jakoby ob zápas, ale pak už to fakt nešlo. Takže sérii s Třincem už jsem nehrál, protože jsem už na tu nohu skoro nemohl ani chodit. Chodil jsem o berlích.
Říká se, že sezona je úspěšná, když se vyhraje poslední zápas – to se tobě podařilo. Tvůj poslední zápas nejen sezony, ale i kariéry bylo postupové páté utkání série s Olomoucí. To byl docela stylový závěr, nemyslíš?
Přesně tak. Hráli jsme doma, plná hala, vyhrálo se, postoupilo se, byla super atmosféra, děkovačka na ledě. Já myslím, že to byl pěkný konec, pěkné završení mé kariéry. I z toho pohledu, jaký jsem byl hráč a za jakých podmínek jsem do toho zápasu šel. Podařilo se nám s Vítkovicemi vyhrát, postoupili jsme. Důstojný konec, řekl bych.
Je i tahle zkušenost ze závěru sezony jedním z motivů, který tě vedl definitivně k rozhodnutí ukončit kariéru?
Ano. Já jsem zažil zranění opravdu dost. Tohle byl takový, jak se říká poslední hřebíček. Ale rodilo se to déle. Už někdy v průběhu sezony jsem si říkal, že to asi už bude můj poslední rok.
Ve Vítkovicích jsi přitom měl ještě na jeden rok platný kontrakt…
Já jsem hrozně rád, že jsem tady mohl hrát a vlastně i zakončit svou kariéru. Všem ve Vítkovicích moc děkuju za ty uplynulé dva roky, za podporu, prostě za všechno. Samozřejmě jsme to řešili s vedením i s trenéry. Přiznám, že se mě snažili přemlouvat, ale já věděl, že své rozhodnutí nezměním. Takže jsme se dohodli na předčasném ukončení kontraktu.
Co na tvé rozhodnutí skončit řekli doma?
Já jsem to doma samozřejmě řešil. Tedy ne s dětmi, ale s ženou jo. Já jsem měl nějaké období, kdy to pro mě bylo těžší a žena na mě viděla, že tu chuť do hokeje ztrácím a že se svým způsobem trápím. Takže se mě i ona sama ptala, jestli mi to za to ještě vůbec stojí. A i spolu jsme dospěli k názoru, že je lepší už tu kariéru uzavřít a jít dál.
Dokážeš si představit, jaké to teď bude? Život bez hokeje?
Já jsem od pěti let zvyklý na hokej. Na dřinu. Na nějaký režim. Pořád mi někdo říkal, v kolik hodin mám kde být a co mám dělat. Já jsem ten program dodržoval a teď ho mít nebudu. Takže myslím, že to bude těžké, najít si nějaký jiný program nebo dostat se do normálního režimu, do chodu normálního života. I to jsme s ženou řešili, ale přesto mi řekla, že se s tímhle obdobím popereme, než abych se trápil.
Ve Vítkovicích jsi kariéru nejen ukončil, ale tu velkou – dospělém hokeji – také začínal. Bereš to i jako symbolické uzavření kruhu svého hokejového života? Že po těch téměř 900 zápasech v NHL jsi přišel zpět sem a tady ses s hokejem rozloučil?
Určitě ano. Ve Vítkovicích jsem začal s velkým hokejem, odsud jsem po draftu odešel do NHL. A když jsem z NHL odcházel, tak jsem věděl, že chci přijít – vrátit se – právě sem do Vítkovic. Jasně, něco se mluvilo o zájmu Třince, nebo tak. Ale já jsem byl rozhodnutý, že jdu sem. A kdybych se ve Vítkovicích nedomluvil, tak bych asi skončil kariéru už před těmi dvěma lety.
Takže ti Vítkovice vlastně prodloužily kariéru?
Je to v podstatě tak. Když jsme odcházeli z Ameriky, tak pro mě jiná další hokejová cesta, než do Vítkovic, nebyla. Možná jsem si někde vzadu v hlavě pohrával s myšlenkou, že bych ukončil kariéru v Porubě, ale z toho sešlo. Zkoušet nějaký závěr na sílu, jen domácí zápasy nebo tak… To už by nebylo pro mě. Já končím proto, že ze sebe už nedokážu dostat to maximum, na které jsem zvyklý, nebo které bych si představoval. Proto jsem se rozhodl skončit, definitivně.
Po návratu z NHL jsi dva roky působil ve Vítkovicích, jaké ty sezony z tvého pohledu byly?
Já jsem tady byl spokojený. Měli jsme v obou případech dobrý tým. Hlavně dobrou partu. Bez ohledu na to, jestli to byli mladí, staří… sedlo si to. Hokej, jako takový, mě možná už nenaplňoval, ale do kabiny jsem každé ráno chodil rád. Byli jsme tam s fajn kluky, byla tam legrace. To je i jedna z věcí, která mi bude teď po skončení určitě chybět. Ta parta pětadvaceti kluků, kteří si ze sebe každý den dělají srandu. Srandu, která je pro jiné lidi v jiných odvětvích a zaměstnáních asi jen těžko pochopitelná. Ten drsný a černý humor mi asi bude chybět.
Ve Vítkovicích jsi byl navíc kapitán, zařadil ses tím po bok velkých klubových legend…
Pro mě to byla čest být ve Vítkovicích kapitánem. Jestli jsem tu roli plnil dobře, to samozřejmě musí posoudit jiní. Já jsem se snažil být lídrem vždy, i když jsem neměl kapitánské céčko. V kabině i na ledě. I v Americe. Pozice kapitána je ale v Česku jiná, než v Americe. Tedy je to také hodně o mimohokejových věcech. V Americe má kapitán slovo v týmu, ale neřeší některé organizační věci, které v Česku kapitáni běžně řeší. Na to jsem moc zvyklý nebyl. Ale znovu opakuju, že pro mě byla čest být ve Vítkovicích kapitánem a děkuju za tuhle důvěru.
Aktivní kariéra se uzavřela. Co dál ty a hokej? Pověsíš brusle definitivně na hřebík a výstroj půjde do sklepa, nebo se dá očekávat, že by ses mohl dříve či později k hokeji vrátit, ať už třeba prostřednictvím staré gardy, nebo nějaké amatérské soutěže či v roli trenéra?
Zatím to asi nehrozí. Samozřejmě nikdy se nemá říkat nikdy… Ale co vím teď určitě, to je, že bych si chtěl od hokeje nějaký delší čas odpočinout úplně. Alespoň rok. A potom možná bych zvažoval nějakou spolupráci někde s někým. Určitě ne jako trenér. Něco, kvůli čemu budu mít důvod ráno vstát z postele a mít nějaký režim a muset něco dělat. Něco v hlavě mám. Ale teď to je tak, že určitě rok pauza a brusle určitě nenazuju, protože ty moje kotníky jsou tak špatné, že to popravdě ani nazout pořádně nejde (pousměje se).
Takže sice ne jako trenér, ale teoreticky bys v nějaké pozici v budoucnu u hokeje mohl pokračovat?
Nebráním se té myšlence. Přece jen u hokeje jsem od pěti let a dost dobře nic jiného ani neumím. Hokej je jediné, čemu možná alespoň trošku rozumím, nebo mám na to svůj názor. Takže třeba ten můj názor bude chtít poslouchat.
Drtivou většinu své kariéry jsi strávil za mořem a v NHL. Bezmála 900 zápasů v nejlepší lize světa, účast ve finále Stanley Cupu, klíčový bek svých týmů… Ve tvé generaci není mnoho lepších českých hráčů, kteří by se takto dokázali stabilně udržet v NHL. Vnímáš to?
Já bych to asi takhle neřekl, možná se dá říct, že jsem svého času patřil k nejlepším bránícím obráncům v NHL. Nastupoval jsem na první pětky soupeře, takže na ty nejlepší. Něco jsem dokázal. Ale tyhle zásluhy musí potvrdit někdo jiný, to není na mě. Určitě si na to nehraju.
Hvězdy nejlepších světových týmů tě jistě rády viděly na ledě, když ses proti nim postavil…
Mě to strašně bavilo, ta role mě naplňovala. Kdykoli tihle nejlepší naskočili na led, nebo vůbec kdokoli z toho týmu soupeře, koho bylo potřeba pohlídat, tak jsem tam automaticky skákal já. A mě to hrozně bavilo. Měl jsem radost, že mám svou roli v týmu. Měl jsem drajv. Byl jsem mladý kluk. Patřilo to k mému hokeji.
Dokážeš vypíchnout nějaký ten hlavní, jak se říká highlight kariéry?
Tak highlight… Těch super momentů bylo více. O jednom to není.
Co finále Stanley Cupu v roce 2016?
To určitě! To jeden z highlightů bude. My jsme tam tehdy v San Jose strávili strašně krásný čas. Šlo nám to, byl tam super tým. Jen jsme to tehdy nedotáhli do konce. A v NHL a Americe bohužel nikdo medaile za druhé místo nerozdává. To mě mrzí.
Co třeba reprezetnace?
Jasně. To jsou super vzpomínky, které musím vyzdvihnout. Mistrovství světa, Světový pohár, olympiáda. Zase… i když nemám z žádné z těchhle velkých akcí medaili. Tak jsem tam byl a hrál jsem tam s tím ještě originálním českým znakem na prsou. Tyhle dresy mám doma a jsem strašně rád, že jsem v nich mohl hrát a být u toho. Doma mám takovou malou svou síň slávy ve své pracovně, tam to všechno mám a rád na to vzpomínám.
Tvá kariéra ale nebyla jen o těch top momentech, ale také o nepříjemných, třeba zraněních. Byl jsi někdy v NHL v situaci, kdy sis říkal, že to jednoduše zabalíš a vrátíš se domů, nebo dokonce úplně skončíš?
Určitě pár takových momentů bylo. Když jsem měl to své poslední velké zranění. To jsem tehdy chodil čtyři měsíce jen o berlích. Bylo mi třicet. Tam jsem opravdu zvažoval konec. Já jsem se tehdy pomalu znovu učil chodit. Nedokázal jsem si představit, že bych mohl znovu bruslit nebo vůbec hrát hokej. Takže tam na mě přišla taková krize. Navíc to bylo přes léto, kdy jsem ani neměl smlouvu v NHL, takže jsem zvažoval, že bych to ukončil. Ale naštěstí jsem se z toho oklepal. Pomohla mi rodina, pomohli mi kamarádi. A velký dík taky patří Lou Lamiorellovi, který mě doslova dotáhl zpátky k hokeji a uzdravil mě. Zavolal mi z ničeho nic a poslal mě zpátky do Toronta. Říkal, že mi neslibuje, že mi dá smlouvu, ale že mi slibuje, že mě uzdraví a dá do kupy. Takže jsem přiletěl zpět do Toronta, byl jsem součástí týmu a po dvou měsících opravdu velké dřiny, kdy jsem ještě stále rehabilitoval a do toho už trénoval na ledě, mě opravdu uzdravil a dal do kupy. Pak mi i nabídl smlouvu a tímto mi prodloužil kariéru o dalších pět let – o tři roky v NHL a dva roky tady ve Vítkovicích.
Zavzpomínejme dále. Co oblíbení spoluhráči? Máš někoho, koho si okamžitě vybavíš a řekneš si „Jo, s tím jsem strašně rád hrál!“?
To je strašně těžké. Jeden hráč se nedá říct. Já, když jsem začínal v St. Louis, tak jsem strašně vzhlížel k těm starším hráčům. A oni jsou dneska opravdové legendy hokeje. Já měl čest hrát s klukama jako byli Martin Ručinský, Petr Čajánek, Radek Dvořák. Ale začínal jsem mezi takovými borci jako byli Keith Tkachuk, Dallas Drake, Billy Guerin. S Paulem Kariyou jsem měl štěstí si zahrát. Tohle byly pro mě velké ikony a bylo super si s nimi zahrát. A myslím, že mi i hodně dali.
A na druhé straně s těmi mladými – ať už to bylo s Austonem Matthewsem, nebo proti McDavidovi. Taky jsem byl rád, že jsem se s těmahle klukama mohl potkat, protože dnes to každý vidí, co tihle kluci umí. S radostí na to budu vzpomínat.
A je naopak někdo, kdo v tvé éře hrál, ale ty ses s ním nepotkal a mrzí tě to?
To asi ne. Já jsem vždycky byl rád za to, co jsem měl a s kým jsem hrál. Asi jsem si neříkal, s kým bych si chtěl zahrát. Vždyť jsem si v repre zahrál i s Jaromírem Jágrem. Těch skvělých spoluhráčů jsem zažil opravdu hodně a jsem za to rád.
Dost bývalých hráčů NHL z Ostravska a okolí zakotvilo v Americe a domů se vracejí jen sporadicky. Dá se něco takového očekávat i od tebe, nebo ses už natrvalo přesunul domů a zůstaneš tady i po kariéře?
Určitě nehrozí, že bychom se za moře vraceli. My jsme s ženou oba dva Ostraváci, máme to tady rádi, máme tady rodiny, kamarády. Líbí se nám tady, i když je to tady samozřejmě zvláštní kraj se zvláštní náturou lidí. Ale je to náš kraj, my jsme jeho součástí, jsme tady doma a měnit to nechceme. Občas se taková myšlenka nadhodila, ale my jsme ji zase rychle shodili ze stolu. Jsme tady všichni pohromadě – můj brácha bydlí čtyři kilometry ode mě, rodiče kilometr a půl, žena to tak má podobně. A chceme, aby to tak zůstalo.
Roman Polák ukončil kariéru profesionálního hokejisty. Co teď bude dál?
Tak jak už jsem řekl, dám si určitě rok pauzu. Budu se věnovat určitě rodině, i když třeba pokud jde o syna, tak už máme s ženou rozděleny úkoly. Ona s ním objíždí zimní stadiony. Já upřímně na hokejové haly chodit nechci (pousměje se). Ale hraje i fotbal, takže já kdyžtak jezdím s ním po hřištích. Můj den ale vypadá normálně. Já i když už teď netrénuju na sezonu, tak se pořád snažím udržovat se v nějaké formě – já vždy rád cvičil. Brácha mi radí – sparring partner není, protože on chodí před svou prací, brzy ráno, třeba na šest, na sedm, a to zase nevyhovuje moc mi. Ani ne tak, že bych měl problém se vstáváním, ale chci, aby mi to více zabralo čas ze dne (pousměje se). Já jsem člověk, který nerad sedí doma a nic nedělá, nejdu na kafe a nesedím na něm deset hodin, takže potřebuju v průběhu dne více aktivit. Doma si pracuju na nějakých soukromých malých projektech. Nebo jsem takový Forrest Gump – furt sekám trávu na zahradě pořád dokola. I když nemusím, mám robotickou sekačku, ale tu radši vypnu a sekám sám každý den, abych měl nějakou činnost a byl venku. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží a začnu být protivný doma (usměje se).
A na závěr nějaký vzkaz? Naposledy jako profesionální hokejista?
Děkuju všem, kteří mi v mé kariéře fandili, podporovali mě, věřili mi. Všem, kteří mi pomohli, že jsem se mohl dostat až na vrchol světového hokeje a nějaký čas na něm vydržet a samozřejmě také své rodině a nejbližším, že to se mnou vydrželi, i když to vždycky nebylo úplně nejjednodušší.
ROMAN POLÁK
KAPITÁN TÝMU
Číslo dresu: 46
Post: obránce
Narozen: 28. dubna 1986 v Ostravě
Národnost: CZE
Výška: 188 cm
Váha: 107 kg
Držení hole: pravá
Odchovanec: Poruba
Předchozí kluby: Poruba / Sareza Ostrava (do 2003), Vítkovice (jun., 2003/2004), Kootenay Ice (WHL, 2004/2005), Vítkovice (2005/2006), St. Louis Blues (NHL, 2006 – 2014), Peoria Rivermen (AHL, 2006 – 2008), Vítkovice (výluka NHL, 2012), Toronto Maple Leafs (NHL, 2014 – 2018), San Jose Sharks (NHL, 2015/2016), Dallas Stars (NHL, 2018 – 2020), HC VÍTKOVICE RIDERA (2020 – 2022)
První zápas v extralize: 2005
První zápas ve Vítkovicích: 9. září 2005
Počet zápasů v extralize: 162
Počet zápasů ve Vítkovicích: 162 (včetně Spengler Cupu a CHL)
Počet vstřelených branek v extralize: 5
Počet vstřelených branek ve Vítkovicích: 5 (včetně Spengler Cupu a CHL)
(údaje k 1. 5. 2022)
Reprezentace: Česko, A-mužstvo, účastník ZOH 2010, World Cup of Hockey 2016, MS 2014, MS 2009, MS „20“ 2005 a 2004, MS „18“ 2004
Dosavadní úspěchy: 877 zápasů v NHL (25 + 119). Finalista Stanley Cupu 2016. Bronzový medailista MS „20“ 2005. Bronzový medailista MS „18“ 2004
Draft NHL: 2004 – St. Louis Blues (180. celkově)
