Foto: Petr Kotala
Zbývalo dohrát zápas s Kladnem, pak sbalit věci a vyrazit na sraz reprezentace a směr Peking a premiéra na olympiádě. Jenže osud si pro lotyšského forvarda Robertse Bukartse připravil jiný scénář. Sekera do oblasti ruky, komplikovaná zlomenina prstu a jednatřicetiletý kanonýr už podruhé ve své kariéře na poslední chvíli přišel o start na turnaji pod pěti kruhy.
Robertsi, byl jsi nominován do národního týmu Lotyšska pro olympiádu v Pekingu. Udělala ti nominace radost?
V době zveřejnění jistě. Vypadalo to, že konečně složím poslední dílek do mého puzzle kariéry v národním dresu, který mi tak dlouho scházel. Těšil jsem se na tento velký zážitek a hlavně na to, že Lotyšsko má ambice udělat na olympiádě něco velkého.
Vše ale zhatil závěr posledního zápasu za Vítkovice před tvým odletem na sraz reprezentace. Sekera kladenského Dotchina a komplikovaná zlomenina prstu…
Že nikam nepojedu jsem pochopil už ve chvíli, kdy jsem si na střídačce sundal rukavici a podíval jsem se na ten prst.
Co jsi v tu chvíli prožíval?
Vše se otočilo o 180 stupňů v jedné vteřině, skoro se mi až zastavilo srdce a cítil jsem velkou beznaděj a prázdnotu. Bylo mi to strašně moc líto.
Zrušení účasti na olympiádě na poslední chvíli jsi už jednou zažil, je to tak?
Ano, už kdysi jsem byl jednou nohou na olympiádě byl. Když mi bylo dvacet, už jsem měl na hry do Vancouveru sbaleno, vše připraveno. Ale tehdy nebyl kádr tak široký, jako dnes. Týmy mohly nominovat osm beků a dvanáct útočníků, žádní náhradníci. Už jsem se těšil. Nafasoval jsem deset bund, patnáct párů bot z lotyšské olympijské kolekce, ale nakonec jsem nejel. O to více jsem se těšil nyní.
Byl jsi tehdy v roce 2010 hodně zklamaný, že to na poslední chvíli nevyšlo?
A tak, tehdy mi bylo dvacet. Člověk přemýšlí jinak, a hlavně jsem si věřil, že když jsem nejel tenkrát, pojedu příště. Ale život to psal jinak. Jednou jste zraněný, jindy se vám nedaří tak, že vás trenér nominuje, jednou jsme se jako Lotyšsko nekvalifikovali na olympiádu, takže jsme všichni zůstali u televize a nikdo nikam nejel. Takže až nyní se mi na to podařilo navázat, teda téměř podařilo.
Ve Vancouveru 2010 se lotyšské reprezentaci docela dařilo, hráli jste play off, ani to ti tehdy nebylo líto, že nejsi součástí týmu?
Tak on formát olympiády byl takový, že i kdyby tým prohrál všechny zápasy základní skupiny, stejně by hrál play off. Tehdy to bylo hodně těsné v osmifinále s Čechy. Hráli jsme dobře.
Jak moc s tebou zamávala tahle letošní stopka?
Já se cítím OK. V takových situacích, jaká se mi přihodila, máte dvě možnosti. Buď se chovat a tvářit se jako oběť se vším, co k tomu náleží a úplně rezignovat a utápět se v lítosti. Nebo zůstat silný, nepřestat na sobě makat, vzít situaci takovou, jaká je a začít se už nyní připravovat na Milán 2026…
Tvůj postoj je tedy jasný…
Jednoznačně. Už se soustředím na hry v Miláně (zlehka se pousměje).
Na olympiádu nejedeš, ale i tak můžeš prozradit, jaké jsou nebo budou ambice Lotyšska na letošní olympiádě?
Chceme se dostat do top 3.
Medailové ambice? Opravdu?
Jistě. Letos nehrají hráči z NHL, takže každý má velice slušnou šanci. Stačí se podívat na Německo na minulé olympiádě. My jsme s Lotyšskem prohráli s nimi v olympijské kvalifikaci. Oni tehdy měli Draisaitla – dnes klíčového hráče v NHL. Postoupili z kvalifikace a byli ve finále a blízko dokonce zlatu. A to je i náš cíl. Nic není nemožné.
Co je tak specifického na hokejovém turnaji na olympiádě?
Já myslím, že je to fakt, že se hraje jen jednou za čtyři roky. Není to jako mistrovství světa každý rok. Samozřejmě, já pocházím z malé země, ve které je snadnější vybojovat si místo v sestavě pro mistrovství světa. Lotyšsko nemá tolik dobrých hráčů, aby ta konkurence byla taková, že se do nominace nedostanete, i když se vám daří. Jako tomu kolikrát může být ve velkých hokejových národech. Ale i tak si myslím, že by změna mohla prospět – pokud se bavíme o mistrovství světa. Každý rok šampionát, to je zbytečně hodně. Není to tak vyhrocené, není to tak unikátní. Kdybych měl na výběr, mistrovství světa bych dělal nejčastěji každé dva roky. To je právě to specifikum olympiády. Nehraje se každý rok. Týmy se více těší, snaží se sestavit opravdu to nejlepší mužstvo. Hráči jsou více natěšení. Je tam i větší napětí. Olymiáda je lepší turnaj, protože máte šanci jej vyhrát jen jednou za čtyři roky.
Zatímco Lotyšsko bude bojovat v Pekingu a Vítkovice se rvát v Extralize o případnou čtvrtou pozici, jaký bude tvůj program? Lékařské zprávy hovoří o delší absenci, je to tak?
Vypadá to, že ano. Jsem stále v Ostravě. Také mě čekají další bližší konzultace s lékaři a uvidíme, jaké na základě toho budou další kroky. Samozřejmě už přemýšlím nad tím, jak se vrátit ještě silnější a být připraven na play off, ale zatím je to daleko, pojďme raději krok za krokem.
Po zveřejnění informací o tvém zranění sociální sítě zahltily soucitné reakce fanoušků, co jsi na to říkal?
Viděl jsem to a udělalo mi to obrovskou radost. Chtěl bych poděkovat všem za podporu a milá slova, moc si toho vážím.
