Vítkovický útočník Rastislav Dej chybí svému týmu po ostrém ataku zlínského útočníka Ondřeje Veselého už celou jednu čtvrtinu základní části. Měsíc a půl po zranění kolene se pomalu začíná zapojovat do tréninkového procesu a pilně rehabilituje. Jak to s ním aktuálně vypadá, prozradil sám.
Už měsíc a půl jsi pro zranění kolene mimo hru. Extraliga a tví spoluhráči mezitím stihli odehrát už jednu čtvrtinu základní části. Co jsi v průběhu tohoto období absolvoval ty?
Bylo to pro mě něco nového, protože se mi dosud v kariéře taková věc – takové dlouhodobé zranění – nepřihodila. Musím říct, že už jsem rád, že ten první nejkritičtější měsíc je už za mnou. Pár dní po zranění jsem byl na operaci kolene a potom jsem se jen zotavoval doma. Zranění nohy je specifické, protože člověk opravdu dlouho nemůže nic dělat, nikam si zajít, vše stojí hodně úsilí. Takže já jsem hlavně trávil čas doma. Když se dalo, jeli jsme na Slovensko, i když ani to nebylo ono, protože přesuny s ortézou a berlemi byly dost komplikované. Během toho měsíce jsem možná o něco naposiloval ruce a ramena (úsměv).
Bylo to hodně těžké?
Už vás to nebaví. Dlouho jsem mohl spát jen na zádech. Noha pořád natažená. Kolikrát už jsem tak moc chtěl ji ohnout, ale ještě to nešlo. Jak už jsem řekl, jsem hodně rád, že je ten měsíc za mnou. Teď už jsem začal s rehabilitací a cítím úlevu i volnost na noze.
Operativní zákrok proběhl v pořádku? Žádné komplikace?
Nene, naštěstí vůbec nic. S doktorem Gavlíčkem jsme vše komunikovali a říkal, že to proběhlo standardně a v pohodě, takže věřím, že to bude OK.
Začal jsi rehabilitace, zapojil ses už také do tréninkového procesu, nějakým způsobem?
Více méně chodím teď hlavně k našemu fyzioterapeutovi Filipu Němcovi na různá cvičení na uvolnění, na různé přístroje – elektrika, magnet. Přece jen ty svaly byly ochablé, takže to potřebuje trochu nastartovat. Samozřejmě už i cvičím, zhruba týden. Začali jsme s kondičním trenérem Igorem Horylem takové malé stabilizační cviky. Posouvá se to, pomalu přidáváme, zkoušíme další věci s gumami, abychom to i povolili, protože vše kolem kolene je takové spíš stažené a není tam síla. Samozřejmě na rehabilitaci mě čeká ještě nějaký čas, určitě týden, dva. Nějaké kardio už jsme samozřejmě taky zapojili, jezdím na rotopedu. Cítím, že se potřebuju pořádně zpotit. Nohy sice posilujeme velmi malinko, ale pracujeme na tom.
Dá se říct, kdy bys mohl začít s přípravou na ledě?
Vše záleží na tom, jak rychle se to vše bude posouvat, jak rychle bude noha regenerovat. Já myslím, že to jde dobře, ale nerad bych předbíhal. Bude to záviset jednak na tom, jak se budu cítit a co mi noha řekne potom, až přidáme na zátěži. Taky samozřejmě vše budu konzultovat s naším fyziem, abych opravdu šel na led ve chvíli, kdy noha bude připravená to zvládnout. Pokroky jsou, ale netroufám si tvrdit. Snažím se, aby to bylo co nejdříve.
První předpoklady tvé absence hovořily o dvou až třech měsících. Měsíc a půl máš za sebou, jak to vypadá nyní? Je v této prognóze nějaká změna?
Já myslím, že po tom zákroku a po zranění jde vše standardním tempem. Určitě nedělám nějaké zázraky, ale taky to nevypadá, že by se rehabilitace a další věci musely nějak nečekaně a extrémně protáhnout. Proto ale si taky netroufám odhadovat, kdy a jak to bude s mým návratem na led. Já myslím, že i ten další měsíc se naplní a pod dva měsíce to určitě nedostaneme. Byla by to i hloupost, jít do něčeho, když nebudu stoprocentně připravený. Když nebudu moct, tak se do toho nebudu hrnout. Uvidíme, jak to bude, byl bych rád, kdyby to bylo o něco dříve, ale myslím, že ten předpoklad dvou až tří měsíců se naplní.
Jak jsi zatím sledoval výkony Vítkovic? Chodíš už alespoň na domácí zápasy?
První měsíc jsem nemohl. S ortézou, berlemi a neustále nataženou nohou by to nebylo nic příjemného a vlastně by to asi ani nešlo. Nedokážu si představit, že bych nataženou nohou na tribuně zabíral dvě nebo tři místa (úsměv). Takže jsem to všechno sledoval doma na ipadu. Až teď v posledním týdnu jsem šel na hokej, byl jsem se podívat na zápas s Hradcem. Když už to jde, tak teď už ano. Kluky jsem ale povzbuzoval i na dálku, byli jsme v kontaktu, teď už se potkáváme v kabině. Jsem rád, že se dařilo a doufám, že to bude pokračovat a tím budu mít i ten návrat na led usnadněný.
Působíš vyrovnaně, bereš věci tak, jak jsou a přicházejí, přesto, jak bere psychika fakt, že nemůžeš hrát a nemůžeš mužstvu pomoci?
Je pravda, že já jsem opravdu spíš takový ten vyrovnanější typ, stalo se, už s tím nic neudělám. Pravda ale je, že první týden po zranění jsem z toho byl špatný. Pak jsem to ale přijal, jak to je. Když pak člověk pozoruje zápas, tak je v napětí, aby se to povedlo. Na druhé straně sám moc dobře vím, jaké to je přímo na ledě, že to není tak jednoduché a jasné, jak se to kolikrát od televize nebo z tribuny může zdát. Takže rozhodně to není tak, že bych v nějakých momentech odcházel od televize, nebo se nedíval. Zápas sleduju až do konce. Na stadionu je to trošku jiné, tam je to nutkání jít pomoct, nebo aspoň poradit, trošku větší, ale musím si počkat, no (úsměv).
V době, kdy klub zveřejnil informace o tvém zranění, se zvedla obrovská vlna reakcí fanoušků, především pozitivních. Vnímal jsi ohlasy fandů?
Určitě jsem to vnímal. K té celé záležitosti bych se nechtěl znovu vracet, to už jsem říkal krátce po zranění. Ale ohlasy fanoušků mě hodně potěšily, dostával jsem zprávy z různých stran, od různých lidí, nejen tady z Vítkovic, ale i z jiných klubů a i ze Slovenska. Tímto bych chtěl všem poděkovat za podporu. Člověka to opravdu povzbudí a má radost, že má za sebou lidi, kteří mu fandí a přejí mu jen to dobré.
