Třiatřicetiletý francouzský útočník Valentin Claireaux se po zralé úvaze rozhodl ukončit svou bohatou hokejovou kariéru. Během ní působil jak ve Francii, tak ve Finsku, ale čeští fanoušci jej znají především z jeho působení v české extralize. V té nastoupil do 202 extraligových utkání, ve kterých nasbíral 88 kanadských bodů za 31 gólů a 57 asistencí. S extraligou a vítkovickým dresem se rozloučil symbolicky s kapitánským céčkem na hrudi.
Valentine, ve tvé první sezoně jsi v dresu Zlína ve 40 zápasech zaznamenal 30 kanadských bodů. Letos jsi měl po první čtvrtině našlápnuto na podobnou metu. Je mezi těmi sezónami nějaký rozdíl?
Řekl bych, že ve Zlíně jsem měl úplně jinou roli. Brali mě proto, abych hrál v přesilovkách a dával góly a samozřejmě taky jsem byl mladší, trochu už stárnu. Do Česka jsem přišel v osmadvaceti a teď je mi 33. Stárnu a s tím se změnila i má role v týmu. Týmy chtěly, abych více bránil, a tak jsem to přijal. Jsem týmový hráč, vždy jsem jím byl. Umím střílet góly i bránit. Tady jsem měl takovou roli a byla to pro mě čest. Jsem rád, že jsem dostal šanci hrát za Vítkovice.
Jak dlouho jsi nad koncem kariéry přemýšlel?
Bylo to pro mě těžké už několik let, protože mám doma dvě malé děti. Od loňského roku to s dětmi začalo být náročnější. Vrátil jsem se před sezonou do Vítkovic, protože jsem tady měl smlouvu, kterou jsem chtěl dodržet. Pro děti ale byla ta situace čím dál těžší. Rodina je pro mě priorita a nechci narušit nic ve vývoji mých dětí. Potřebují mámu, ale také tátu. Jsem vděčný, že jsem mohl hrát do tohoto věku, protože některé hráče potká zranění, kvůli kterému musí ukončit kariéru. Já ji končím kvůli jinému důvodu, ale můžu si říct, že jsem hrál skoro do 34 let a byly to skvělé sezony.
Nepřesvědčoval tě tvůj povedený start do sezony, abys přece jen ještě vydržel?
Ani netušíš, kolikrát jsem doma ležel sám v posteli a říkal si sakra…musím pokračovat. Cítím se na ledě dobře, svěží a když k tomu přijdou góly a asistence, jsi ještě šťastnější. Jak jsem ale řekl, rodina je na prvním místě. Jsem rád, že jsem takto sezonu začal a mohl týmu pomoci. Teď jim samozřejmě přeji jen to nejlepší.
Jaká byla reakce vedení, když jsi jim oznámil, že bys chtěl skončit?
Samozřejmě byli smutní, přemlouvali mě, ať ještě nekončím, protože jsem měl dobrý začátek sezony, ale taky jsou to lidi a tátové od rodin. Chápou, že to není lehké být v cizině daleko od rodiny. Byli smutní, protože naše lajna fungovala dobře každý zápas a odváděla svůj díl práce. Přijde ale někdo nový a věřím, že to zvládne, protože jeho spoluhráči v útoku budou dobří kluci, kteří hrají skvěle. Doufám, že si udrží chemii a přinesou týmu sílu.
Ty pocházíš z ostrova Saint-Pierre. Můžeš nám něco říct o tomto místě?
Je to jako ráj. Opravdu, není to jen tím, že je to můj domov. Je to malý ostrov, všichni se navzájem známe, žijeme tam jeden pro druhého a držíme při sobě. Trochu to připomíná rybáře nebo lidi, co pracují na lodích. Vždycky z ostrova rádi odjíždíme, ale zároveň se ještě radši vracíme. Je to jako volání moře. Když jednou odjedeš, vždycky se chceš vrátit zpátky. Je to zkrátka výjimečné místo
Jak daleko od Ostravy se ostrov nachází a jak dlouhá cesta tě čeká?
To je dobrá otázka. Řekl bych odhadem, že pět až šest tisíc kilometrů. Bude to dlouhá cesta. Budu muset přespat v Torontu, takže celkem ta cesta bude trvat skoro čtyřiadvacet hodin.
Máte na ostrově stadion, na kterém se dá hrát hokej?
Jo, máme jeden stadion, na kterém jsem vyrůstal. Tam jsem se naučil bruslit a teď se tam učí i moje dcery. Budu hrát už jen pro zábavu, ale bude to s přáteli a v úplně jiné atmosféře. Úplně jiný hokej než ten profesionální, něco jako pivní liga. Je ale úžasné vidět, jak jsou lidé pro hokej zapálení, protože hokej je tady sport číslo jedna. Jsme v Severní Americe, sledujeme NHL v televizi každý večer. Zápasy jsou po večeři v devět večer. V tom jsem vyrůstal a teď to budu zažívat znovu.
Už víš, co budeš po kariéře dělat?
Zatím ne. Je to malý ostrov, všichni se známe a chceme si navzájem pomáhat. Mám pár přátel, kteří mají firmy, takže si něco asi najdu. Teď se ale soustředím na děti a na rodinu. Uvidíme, co bude dál.
Takže se z tebe nestane klasický francouzský důchodce, který bude popíjet víno, hrát golf a chodit na brunch?
Ne, to ne. U nás je to trochu jiné. Jsme Francouzi, ale severoameričtí. Žijeme jako lidé v severní Americe. Máme stejná auta, stejné domy. Nemáme víno, sýry a podobné věci, ale máme vše ostatní.
Chtěl by ses v budoucnu k hokeji vrátit jako trenér nebo manažer?
To je dobrá a těžká otázka. Určitě bych rád radil mladým, pokud budu moct. Možná ne jako trenér, ale spíše jako mentor. Člověk ale nikdy neví, co mu život přinese, takže uvidíme.
V podstatě celou svou kariéru reprezentuješ svou zemi. Naposledy na olympijské kvalifikaci. Ta se Francii sice nepovedla, ale vzhledem k situaci okolo Ruska je možné, že se Francouzi na olympiádu přece jen podívají. Nelituješ toho, že nebudeš součástí?
Samozřejmě, i o tom jsem musel přemýšlet. Nebylo to jednoduché rozhodování, protože víme, jak je důležité se dostat na olympiádu. Máme tady ten problém s Ruskem, takže nevíme, co se stane. Pokud nepojedou oni, pojede Francie, takže nebylo to vůbec lehké rozhodování, ale jak jsem už řekl, rodina je na prvním místě a rád přenechám své místo mladému klukovi, aby to taky zažil a mohl si vybudovat kariéru. Ta moje už skončila. Byla by to čest skončit na olympiádě, ale musíme respektovat i svou rodinu, která je pro mě nejdůležitější.
Jaký je tvůj názor na Ostravu jako město? Ve které části jsi bydlel?
Bydlel jsem kousek od Makra, takže v Hrabové. Bylo to klidné místo. S Ostravou mám ale dlouhou historii. Přijel jsem tady, když mi bylo asi jedenadvacet s francouzskou reprezentací do 23 let. Bydleli jsme v hotelu Clarion tady u stadionu, jezdil jsem tady asi tři roky. Tenkrát jsem hrál ještě ve Francii. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že budu hrát za Vítkovice, řekl bych mu, že to není možné. Je to moc těžké se tady dostat a hokej je tady opravdu na úrovni. Jsem rád, že jsem v osmadvaceti mohl do Česka přijít, hrát za všechny ty týmy, a nakonec skončit ve městě, které jsem znal jako první. Je to pro mě čest.
Co se ti na Ostravě líbilo?
Je docela velké, ale ne zas tak moc, takže jsem se tady necítil ztracený. Užíval jsem si každodenní kávu a lidé, které jsem potkával byli milí. Musím říct, že Češi jsou úžasní lidé. Jsou vřelí a přátelští. Cítil jsem se tady opravdu dobře, to je to, co se mi líbí nejvíce.
Jak budeš na Vítkovice vzpomínat?
Vždycky budu vzpomínat. Samozřejmě, loni jsme měli těžkou sezonu, ale letos jsme měli skvělý start do sezony. Vzpomínat budu i na ty lidi, které jsem tady potkal. Díky hokeji tady mám teď spoustu přátel. Po včerejšku mám v telefonu tuny zpráv od lidí z Ostravy. Byl jsem překvapený a zahřálo mě to u srdce. Bude to hřát u srdce navždy.
Co říkáš na přivítání fanoušků u haly po včerejším zápase v Olomouci?
Byl jsem překvapený. Opravdu hrozně moc překvapený, protože něco takového jsem vůbec nečekal. Nikdy nevíš, kdy kariéra skončí a pro mě to šlo rychle. Nečekal jsem, že tam fanoušci budou a že mě tak vřele přivítají. Všem jim moc děkuji. V autě jsem to nakonec celé obrečel. Opravdu moc děkuji a přeji jim jen to nejlepší a doufám, že budou i nadále fandit týmu, protože ten je potřebuje. Je tady silná fanouškovská základna a když jsou fanoušci a hráči jeden tým, mohou spolu dojít daleko.
Předtím, než jsi přišel do Vítkovic jsi hrál v prvoligovém Zlíně a francouzském Rouenu. Vnímal jsi to tak, že ti Vítkovice podaly pomocnou ruku k angažmá v top evropské lize?
Ano, vrátil jsem se do extraligy. Vlastně jsem mohl do Vítkovic přijít už dříve, ale bylo to pro mě těžké bez rodiny. Nebylo to pro mě tehdy jednoduché, protože jsem byl od nich pryč. Myslím, že jsem se tehdy snažil najít něco, co mi v danou chvíli chybělo. Vítkovice byly tehdy připravené mě podepsat, ale chtěl jsem přijít v dobré formě, takže jsem to odmítl a přišel později. Ve Francii jsem zjistil, že to není to, co jsem hledal a já byl stále ještě nažhavený hrát hokej na špičkové úrovni, a proto jsem pak přišel.
Tušil jsi už na květnovém mistrovství světa, že se blíží konec tvé kariéry?
Ne, to vůbec. Na šampionátu jsi v obrovské euforii. Jsi šťastný, město tím žije a ani si to neuvědomíš, protože čas letí rychle. Snažíš se užívat každý moment, protože hraješ s výbornými týmy a hráči. Vím, že mě to ani nenapadlo.
Jaká jsou tedy tvé vzpomínky na světové šampionáty, na který jsi hrál celkem osmkrát?
Být vedle hráčů, jako je třeba Sidney Crosby, na které se jinak díváte v televizi, je úžasný pocit. Zážitek bylo taky mistrovství světa v Paříži. Plný stadion proti Kanadě, nebo výhra nad Finskem. Budu si na to pamatovat stejně jako na všechny spoluhráče. Byla to obrovská čest nosit ten dres.
Hrál jsi také ve Finsku, jak bys porovnal tamní ligu s extraligou?
Je to jiné. Finové více bruslí, ale co se týče talentu, tak Češi ho mají spoustu. V Česku je to přímočařejší hokej na branku, trochu jako v NHL. Finský hokej je více defenzivní, je těžké dávat góly. Mají systém a musíš respektovat roli, kterou jsi dostal. Není tam tolik herní svobody jak v Česku. Tady je to otevřenější, volnější hra, takže padá i více gólů.
V Česku jsi nastupoval celkem ve čtyřech týmech, dají se ty týmy vůbec srovnat?
Je to určitě jiné. Když jsem přišel do Zlína, hráli jsme dole, ale dokázali jsme se zvednout a být pak kolem deváté nebo desáté příčky. Pak jsem šel do Pardubic, ty měly za sebou těžkou sezonu a nového majitele. Teď jsou týmem, který hraje každoročně nahoře, ale v té době tomu tak nebylo. Pak jsem šel do Mladé Boleslavi, kde jsme v tabulce skončili vysoko a v semifinále prohráli v sedmém zápase proti Třinci. Pak jsem zamířil do Vítkovic, těžká loňská sezona, ale teď jsme měli dobrý start a věřím, že tento tým může dojít daleko, když to herně vezmeme za správný konec.
Kariéru jsi zakončil jako kapitán Vítkovic. Užil sis to?
Ano, užil jsem si to. Byl jsem překvapený, řekl jsem klukům, že céčko nechci. Chtěl jsem skončit jako hráč, kterým jsem byl, tedy bez písmena C. Ale udělali to jako poctu. Na památku jsem pak dostal právě tento dres a trofej. Pořád jsem z toho v šoku.
Víš, kdo s tím nápadem přišel?
Vůbec nemám tušení, ale jsem mu, nebo jim za to vděčný a budu vděčný celý život.