Byl součástí realizačního týmu, který dovedl český hokej po dlouhých deseti letech k medaili z mistrovství světa. Vítkovický videotrenér Denis Havel prošel s národním týmem celou cestu až k bronzové tečce finského šampionátu. Jeho díl je především v mravenčí práci přípravy podkladů týkajících se soupeřů a rozbor zápasů.
Český národní tým se z mistrovství světa ve finském Tampere vrátil s bronzovými medailemi. Po dlouhých deseti letech dokázali Češi vybojovat cenný kov na světovém šampionátu. Kromě odchovance Matěje Stránského, kterou tou dobou působí ve švýcarském Davosu, měly Vítkovice na mistrovství i přímé zastoupení. A to rovnou v realizačním týmu!
Finský kouč českého výběru Kari Jalonen se v rámci přípravy na jednotlivé zápasy i soupeře mohl opřít o služby videotrenéra Vítkovic Denise Havla, který i u národního týmu plnil roli, kterou po celou sezonu zastává v ostravském klubu.
„Pokud šlo nároďák, tak letos jsme na video byli v realizačním týmu tři – Kalle Kaskinen, Jirka Horáček a já. Já mám na starost značkování zápasů, což je vlastně ta samotná hrubá práce s videem. Tim, že Kalle je hlavním trenérem v Košicích a Jirka regulérním trenérem v Kometě a oba jsou zvyklí v posledních letech více spíše koučovat, tak já jsem si vzal na starost tu samotnou práci videotrenéra. To znamenalo, že jsem chystal podklady k dalšímu zpracování. V praxi to vypadá tak, že jsem sledoval přímo zápasy, na počítači zaznamenával důležité a pro nás podstatné momenty, po zápase jsem z toho udělal daný výstup a předal Kallemu a Jirkovi, kteří k tomu přidali svůj koučovský pohled a poznatky, tu trenérskou odbornost a v tom režimu jsme pracovali,“ odhaluje pozadí své pozice v českém reprezentačním týmu Havel.
Nešlo jen o mistrovství světa, Havel se k národnímu výběru připojil prakticky hned po skončení vítkovické extraligové sezony a prošel tak s mužstvem celou cestu od zahájení přípravy až po bronzovou tečku v Tampere. „Já jsem se k reprezentaci připojil v dubnu na druhý kemp, který byl ve Znojmě. Při příchodu mi udělali test na covid, byl jsem pozitivní a zase jsem se od týmu odloučil. Takže reálně jsem se k týmu připojil až po zápasech s Rakouskem, ale s dnešní technologií není problém dělat s videem na dálku, čili ty zápasy jsem dělal z domu.“
Přestože český tým měl na mistrovství tři videotrenéry – jak už sám Denis Havel zmínil, tak kromě něj ještě Fina Kalle Kaskinena a Jiřího Horáčka – objem práce byl velký. „Prakticky jsme se nezastavili,“ přikyvuje Havel a jedním dechem dodává: „Na mistrovství jsem byl od rána do večera na zimáku. Nešlo jen o naše zápasy, ale i ostatní zápasy, aby byla kompletní příprava na naše soupeře. To znamenalo sledovat i vedlejší skupinu, protože není úplně reálné si po posledním zápase základní části sednout ve třiadvacet hodin a říct – tak fajn, jdeme na Německo – a teprve teď se začne Německo zpracovávat. To nejde. Navíc i s tím dvouhodinovým přesunem do Helsinek. Takže to znamenalo mít přehled a zpracovánu i tu druhou skupinu, abychom pak ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli jméno soupeře, už měli vše nachystáno.“
Představa toho, že si videotrenér sedne těsně před utkáním svého týmu na tribunu, odkouká utkání a tím jeho práce prakticky končí, je tak mylná. Nikdo z realizačního týmu nejel na mistrovství světa na výlet spojený s hokejem, natož videosekce. „Není to jednoduché z pohledu energie. Člověk opravdu byl celou dobu na zimáku, sledoval iks zápasů, ale nejen živě, ale pak znovu a znovu při zpracování. A taky pořád sledujete stejné týmy, takže pokud máte o nich ponětí, začnete předvídat, co udělají, jak to hrají a přiznám, že pak stojí úsilí udržet opravdu stoprocentní koncentraci, aby nedošlo k chybě,“ připomíná vítkovický videokouč, který si z Finska dovezl bronzovou medaili.
I přes náročný časový program a vysoké pracovní nároky se alespoň pár chvilek na oddych a odreagování přece jen našlo. „Asi po nějakém šestém dni se nám stalo, že se nám potkaly týmy, které už jsme měli zpracované, takže jsme měli najednou trochu volna. Tak jsme si mohli dovolit na chvíli vystoupit z toho hokejového rychlíku a zašli jsme se odreagovat na padel. To je forma tenisu a ve Finsku je hodně populární. Jako za to jsem byl rád, protože být fyzicky přítomen prakticky na všech zápasech naší skupiny a vedlejší sledovat na dálku, to by bylo opravdu hodně náročné,“ prozrazuje Havel.
Nejen příprava na soupeře a rozbor zápasů vlastního týmu a protivníka leží na bedrech videosekce. Videotrenéři jsou těmi, kdo hlavním koučům dávají v čase podněty například k využití trenérské výzvy. Právě Denisi Havlovi se v extraligovém play off podařil majstrštyk v podobě zvrácení prohry v prvním zápase předkola mezi Vítkovicemi a Olomoucí. Byl to on, kdo správně upozornil na postavení Davida Krejčího v brankovišti v prodloužení utkání. Na základě toho si trenéři na střídačce vyžádali coach challenge a sudí jim dali zapravdu. „Taková velká situace se nám na mistrovství naštěstí nepřihodila. Aspoň tedy ne v našich zápasech. Jiné týmy ji zažily, například Rakousko tak bohužel prohrálo zápas s Amerikou, když dostali první gól, který neměl platit, ale tu challenge si nevzali a tím pádem k odhalení nedošlo a zápas mohl dopadnout jinak. Ono, upřímně, pro videokouče je nejlepší, když takové sporné situace během zápasu vůbec nenastanou a není potřeba je řešit. Přece jenom je to pak na vás, máte málo času a spoustu zodpovědnosti za to, jestli tedy doporučíte trenérovi si výzvu vzít, a nebo nevzít. Nám se akorát přihodil s Kanadou, že jsme měli hraniční situaci na ofsajd a trenéři se rozhodli si tu výzvu vzít, ale bohužel nebyla úspěšná. Dnes už ale můžeme říct, že na vývoj zápasu už by to asi takový vliv nemělo,“ přiznává Havel.
Tím, že z pozice videotrenéra nebyl přímo na střídačce, měl Denis Havel dobrý přehled i o zázemí finského mistrovství světa, které se hrálo v supermoderní nové aréně v Tampere, ale i ve starší helsinské hale. „Nová aréna. Opravdu jedna z nejlepších arén, ve které jsem kdy byl. To bez problému konkuruje arénám v NHL. Vybavení, prostory, moderní technologie. Nás konkrétně na úvod trošičku trápily menší prostory. V žebříčku IIHF jsme byli před mistrovstvím trochu níže a kabiny a prostory se rozdělují právě podle žebříčku, takže nejlepší místa zabrali Finové, pak Švédové. Ale musím říct, že jsme si vždy dokázali poradit – improvizace, stůl na chodbu a nakonec jsme měli i my dostatek prostoru,“ říká. Zkušeností pro porovnání má dost. Post videotrenéra totiž Denis Havel zastával u reprezentačního týmu už na letošní zimní olympiádě v Pekingu, i před čtyřmi lety v Pchjongčchangu nebo třeba také na Světovém poháru v roce 2016 v Kanadě. Ani letošní mistrovství světa pro něj nebylo premiérovým.
Prozradil také, jak to na letošním šampionátu bylo s diváckou kulisou – po dvou letech se do ochozů mohli vrátit fandové. „My jsme byli v Tampere, kde díky účasti finského národního týmu byla návštěva přece jen lepší, než v Helsinkách. Můžu porovnat atmosféru se zápasy čtvrtfinále v Helsinkách, kde to nebylo až takové, jako v Tampere. V Tampere si to Finové opravdu užili. Možná to bylo i tím, že byli favorité, takže si věřili a užili si to.“
Že národní tým přivezl z mistrovství světa po dlouhých deseti letech medaili samozřejmě udělalo radost nejen hráčům a fanouškům, ale i realizačnímu týmu. „Radost a oslavy byly spontánní. Je to samozřejmě něco jiného, když třeba vyhrajete v prodloužení a ta energie z rozhodujícího gólu je úplně explozivní. Řekl bych. Tím, že nám zápas s Američany vyšel a bylo to sedm čtyři, osm čtyři… už jsme se na to těšili a čekali ten bronzový úspěch. Na druhé straně je pravda, že mi během zápasu chodily zprávy ve stylu, že jsme mohli něco přivézt místo těch brambor, kterých máme doma dost – to asi bylo na základě té první třetiny. Ale kluci to zvládli a myslím, že i fandové podle té energie a bezprostřední radosti na střídačce a na ledě opravdu viděli, že tým si takový medailový úspěch moc přál a šel si pro to více, než Američané. A oslava na ledě? No, smáli jsme se chvilku, že ani nevíme, jak se radovat, protože to neznáme. Naštěstí tam byli kluci, kteří to znají z klubů, když vyhrávají tituly, takže nám to ukázali,“ pousměje se Havel.
Při poslední otázce, co bylo náročnější, zda oslavy bronzového úspěchu, nebo samotná práce s videem po dobu celého mistrovství, Denis Havel vůbec neváhá: „Náročnější bylo jednoznačně mistrovství. Hodně zápasů v rychlém sledu. Oslavy byly spontánní, intenzivní, ale zároveň krátké, protože se druhý den v jedenáct hodin odlétalo, takže si člověk nemohl dovolit se úplně odvázat. I hráči se odvázali až více v Praze, než přímo ve Finsku.“
