Vyhrál titul s mateřskými Vítkovicemi a mistrovskou radost si zopakoval ještě pětkrát v dresu Brna. Na ten první ale vzpomíná nejvíce. Poslední žijící šampion z roku 1952 Zdeněk Návrat v květnu 2021 oslavil 90. narozeniny a při té příležitosti zavzpomínal na první zlatou sezonu vítkovického hokeje.
Pane Návrate, vítkovický klub slaví 70. výročí prvního mistrovského titul. Vy jste posledním žijícím hráčem této slavné party. To tehdy v lednu 1952 musel být velký úspěch. Pamatujete si, jak jste titul mistrů republiky oslavili?
Žádná oslava nebyla. Kdepak. To se vůbec neslavilo. Akorát jsme dostali od našeho klubu koženou bundu a takové světlé kalhoty. Vypadalo to dobře, všichni nám to záviděli, ale byla to vepřovice, takže nic moc (směje se).
To je zvláštní. Přece, když se vyhraje titul mistra republiky, tak by se mělo slavit, ne?
To se neslavilo. Tehdy se slavili Stachanovci a úderníci. Žádná oslava nebyla.
Nebylo vám to líto?
Já jsem tak ještě neuvažoval, já jsem byl tehdy ještě mladý a byl jsem rád, že jsem u toho vůbec mohl být. A ti starší měli trochu jiné zájmy.
Jaká ta sezona 1951/1952 byla?
To už si ani nedovedete představit, jak to bylo složité. Liga se hrála na několik skupin. Z nich vyšla finálová skupina. V ní byla Sparta, my – jako Vítkovice, Smíchov, ATK, Brno, Chomutov. Rozhodovalo se samozřejmě ve finálové skupině. My jsme prakticky vyhráli všechno, ale prohráli jsme s ATK. A oni by to byli vyhráli, ale v posledním utkání hráli se Smíchovem a ta Tatra s nima uhrála remízu. A tím jsme se stali mistry, protože jsme měli lepší skóre. Ten systém byl složitý a všechno to bylo zamířené na to, aby se ušetřilo.
O mistru republiky rozhodl turnaj. Nevadil vám ten systém? Neříkali jste si, že by bývalo bylo lepší, kdybyste hráli klasickým způsobem?
To ani ne. To bylo lepší. Hrálo se na jednom místě. Nemuseli jsme cestovat. Tehdy se nejezdilo autobusem, ale všude zásadně vlakem. A to se člověk natahal s těmi třicetikilovými pytli. To nebylo, jako v Kanadě, kde přijde hráč na zápas oháknutý, jako do divadla a všechno má připravené.
Vy jste tehdy nechodili na zápasy, jak říkáte, oháknutí jako do divadla?
Kdepak. Každý chodil v tom, co měl.
První část finálové skupiny se hrála v Ostravě. Jak to tehdy vypadalo na zimním stadionu? Byla bouřlivá atmosféra?
Atmosféra byla výborná. Lidé chodili, chodili hodně. Měli jsme veliké návštěvy, opravdu. Ale ten stadion tomu pomáhal. Byl prakticky celý na stání, na sezení tehdy bylo pár míst. Bylo to opravdu skvělé tehdy.
Vy jste byl v týmu nejmladším hráčem. Znamenalo to pro vás nějaké speciální úkoly – nošení puků, výstroje atd.?
To ne. Žádné úkoly. Ale byl jsem mladý – „Hele, mladej, pocem“. Což je ale normální. Svoje si člověk musí odbýt.
Jaký byl obecně ten tým mistrů z roku 1952?
Vítkovice měly obecně vždycky dobrý mančaft. V Ostravě dominovaly a tým měl základ. Ovšem přišel právě trenér a hráč Láďa Bouzek. To byl pan hokejista. Díky němu se utvořil pořádný tým, který byl schopný konkurovat i českým klubům.
Jakou jste měli tehdy partu v týmu?
Dirigoval to všechno Láďa Bouzek. Byl vynikající hráč, dobrý trenér. Ani bych neřekl trenér, jako kouč. On uměl vést zápas. A viděl, kdo mu hraje a nebál se posadit nejlepšího hráče: „Tam si sedni a dohrál jsi“. Dát za něj náhradníka. A obyčejně to vyšlo, protože ten náhradník se chtěl ukázat, aby se tam jako chytil. Vedl to všechno Bouzek.
Jaký jste s tehdejším hrajícím trenérem Vladimírem Bouzkem měl vztah? Přece jen to byla persona, dvojnásobný mistr světa, také zkušený a starší hráč.
Bouzek si mě vzal na křídlo. Před tím hrál ten utok ve složení Blažek – Bouzek – Václav Bubník. A jednou se něco stalo a Bouzek, jak se nebál improvizovat v sestavě, prostě řekl Bubníkovi: „Ty půjdeš do obrany a ty mladej jdeš ke mně na křídlo.“ A tím mě vytáhl k sobě do útoku. A od té doby jsem tam zůstal. A taky mu můžu poděkovat, protože on měl úžasný přehled na ledě. Když jsi najel před branku, tak on tě tam vždycky viděl a dal ti to přesně a tys už nemusel dělat nic, jen dát gól.
To byl Láďa Bouzek.
Ale taky se někdy naštval během zápasu. Prohrávali jsme během zápasu o tři góly, posadil hráče, Otteho vyhodil. A vzal to na sebe, dal tři góly a hotovo dvacet.
Velkým lídrem byl také kapitán Ladislav Staněk. Fungovalo to mezi těmito dvěma osobnostmi?
Nevím, jak to měli oni dva mezi sebou, ale já jsem žádné rozepře nepozoroval. Měli mezi sebou velice dobrý vztah.
Když se dnes podíváte na hokej. V čem se liší oproti té vaší době?
Liší se ve všem. Hodně ve výstroji. My měli starou, těžkou výstroj. Brusle nebyly pořádné. Dnes je všechno lehoučké. Druhá věc byla, že se hrálo na otevřeném ledě a když pršelo, tak jste zmokl a všechno na vás se nasáklo vodou a vozil jste i třicet kilo na sobě. Hlavně se to liší ale v rychlosti. Mi se líbí ten hokej, co se hraje dnes, je živější. Tehdy se hrálo jinak. Levé křídlo hrálo levé křídlo, pravé křídlo hrálo pravé křídlo a skoro byl zločin přejet na druhou stranu. Což dneska není. Dnes se hlavně bruslí a je jedno, kam se jede. A hráč v pohybu je logicky vždy rychlejší, než hráč, který stojí a musí startovat. Je jiné pojetí hry.
Kromě titulu ve Vítkovicích jste vyhrál ještě pět dalších v Brně. Rozlišujete nějak tyto úspěchy?
To je těžké říct. V té Rudé Hvězdě to bylo tak jako jasné. Ten vítkovický byl první. Ale tak titul je titul.
Mistři na „stavbě socialismu“
Oslavy mistrovského titulu 1952 se ve velkém nekonaly v takovém měřítku, jak bychom si dnes představovali dnes. Slavilo se tehdejším stylem podle hesla „Oslavuj! Ale prací!“. Novopečení mistři hokejové ligy přijali závazek k odpracování nejméně 30 hodin na stavbě socialismu – stavbě Nové Huti v Ostravě-Kunčicích. Někteří slib 30 hodin několikanásobně překonali, jak prozrazuje dobový článek z vítkovického zpravodaje Jiskra.
