Foto: Petr Kotala
Je jednou z defenzivních opor Vítkovic. Slovenský zadák Patrik Koch si svou nekompromisní a tvrdou hrou vysloužil titul vítěze Radegast Indexu za měsíc listopad a v prosinci nastupuje v zelené helmě největšího tvrďáka – a rozdává dál ostré hity. Kromě toho v minulých dnech reprezentoval a má určitou naději na start na únorové olympiádě.
Minulý týden jsi byl pozván do slovenské reprezentace na Švýcarský pohár. Jak se dařilo týmu a tobě osobně?
Myslím, že vždy je co zlepšovat. Jako tým – mrzí mě, že jsme nedotáhli do vítězného konce ten druhý zápas se Švýcary. Možná jsme si to prohráli individuálními chybami. K sobě asi moc nevím, co říct, to ať posoudí jiní.
Turnaj byl dost komplikovaný, protože na poslední chvíli odřekli účast Norové kvůli covidu a celý program se pak narychlo upravoval a měnil…
Bylo to docela náročné, protože jsme ještě v úterý nevěděli, jestli budeme ve středu hrát, nebo ve čtvrtek, kdy poletíme. Nakonec jsme letěli ve středu, celý den jsme cestovali a pak večer hráli zápas. Takže to bylo takové specifické.
A v tom večerním utkání jste doslova vymazali Lotyše 6:2.
Úplně bych neřekl vymazali, byl to těžký zápas, ale jsme profesionálové, zvládli jsme cestu, dobře jsme se připravili i přes to na zápas.
Jak ses cítil opět po čase v národním dresu?
Cítil jsem se dobře. Pro mě je to vždycky ohromná čest, reprezentovat rodnou zemi. Bylo to se vším všudy, dokonce jsem si ve druhém zápase na chvíli zkusil hru jako útočník, ale tak to úplně nestojí za řeč (směje se).
Pro obránce docela nezvyk, jaké to bylo?
Zajímavé, nová zkušenost, tím bych to asi uzavřel (pousměje se).
Prosincová reprezentační přestávka je generálkou na blížící se olympiádu. Ty ses pozvánky na generálku dočkal, tak jaké myslíš, že jsou tvé šance podívat se na turnaj pod pěti kruhy?
Já jsem pro to udělal všechno. Samozřejmě poslední slovo budou mít trenéři a management reprezentace. Ale já jsem se snažil udělat vše pro to, aby ta naděje tam byla, odevzdal jsem maximum a já už budu jen doufat, že se to může podařit. A budu pro to dělat maximum i tady ve Vítkovicích, protože vím, že kompetentní lidé sledují naše výkony průběžně i v klubech. Ale na druhou stranu není to jediná motivace, už jsem zpět ve Vítkovicích, těším se na blížící se zápasy a na moje klubové povinnosti.
Extraliga má momentálně dost nabitý program a prosincová pauza jistě přišla mnoha hráčům dost vhod k odpočinku a načerpání sil. To se tebe netýkalo – zápasy, tréninky, cestování. Nehrozí u tebe únava?
To určitě ne. Žádnou únavu necítím. Já hokej miluji a baví mě, takže mě dobíjí energií. Za každý zápas, který hraju, jsem rád a rozhodně to nemám tak, že bych si říkal, že bych raději seděl doma a měl volno. Baví mě to a unavený se necítím. Není to poprvé. Jsme profíci a umíme se podle toho zařídit.
Základní část Extraligy se nedávno překlopila do své druhé půlky. Jak zatím osobně hodnotíš tu první?
Znovu připomenu, že si myslím, že je vždy prostor pro zlepšení a být lepší. A platí to to mě i o týmu. Samozřejmě určitá spokojenost tady před pauzou byla. Vyhrávali jsme zápasy, bodovalo se, posunuli jsme se tabulkou. Tohle lze hodnotit pozitivně. Ale to bylo. Je potřeba dál makat. Je před námi skoro celá polovina soutěže, takže dál jít od zápasu k zápasu a snažit se ten další vyhrát.
Jako obránce máš logicky v popisu práce zastavovat útoky soupeře a eliminovat – v rámci pravidel – soupeřovy útočníky. Ocenění kvalitní práce je vidět, když nosíš v tomto měsíci na hlavě zelenou helmu pro vítěze Radegast Indexu. Co to pro tebe znamená?
Já jsem hlavně rád, že taková statistika, jako Radegast Index, existuje. Je super, že se nekouká jen na góly, ale i na další aspekty. Tak to je. Jsou hráči, kteří nedávají tolik gólů a ani to není jejich role. A myslím, že tahle statistiky může dost prozradit o hráčích, kteří brání a zviditelnit je, ocenit jejich obětavost. Já osobně jsem rád, že jsem to vyhrál, těší mě to.
Všiml sis třeba, že od té doby, co máš helmu, že by se ti soupeři třeba i vyhýbali, protože vědí, že přechod kolem tebe je může dost bolet?
Tak to úplně ne. Nemyslím, že by někdo řešil, že mám na hlavě zelenou helmu. Já osobně ji mám na hlavě, takže si nevšímám, že mám jinou a soustředím se na hru. Snažím se odevzdat v zápase maximum a nad zelenou helmou nepřemýšlím.
V současném hokeji, i českém, dost vymizely takové ty čisté „stromy“, hity uprostřed kluziště, srážky. Což bylo v minulosti do jisté míry i koření hokeje. Na druhou straně, ty jsi schopen více méně v každém zápase soupeři nějaký takový „strom“ uštědřit…
To je možná spíš náhoda, že se mi to tak často daří. Myslím, že to nejde dělat pořád. Je na to potřeba správný moment. Kdybych na ledě jenom vybíhal po hráčích s cílem je jen trefovat, tak by mě snadno obešli a byl bych pro tým spíše oslabením. Já jsem byl od malička vedený k tomu, že hokej je i tvrdá hra a je potřeba hrát fyzicky. Je pravda, že se v poslední době dost změkčuje a takové momenty se ze hry vytrácejí, ale já jsem zvyklý takhle hrát. Přitom mimo led, myslím, nejsem nějak agresivní člověk.
Ona tvrdá fyzická hra se ani agresivně hrát nedá, ne? Člověk nemůže po ledě jezdit s očima podlitýma krví, naopak při takové hře jde spíš o maximální koncentraci a odhad okamžiku, aby střet neskončil zraněním protihráče i tebe samotného, nemyslíš?
Je to tak, nejde do toho jít bezhlavě. Prostě když se ta příležitost naskytne a ten moment je k tomu ideální, zkusím to. Říkám, jsem k tomu takhle vedený od mala a je pak už na každém, jak se k tomu postaví, jak si najede.
