Foto: Servette Ženeva
Dvaačtyřicetiletý švýcarský trenér Olivier Roschi využil právě probíhající reprezentační přestávku k trenérské stáži ve vítkovickém klubu. Během pěti dnů, které v Ostravě strávil, se zapojil do tréninků vítkovické akademie, ale také A týmu. Trenér juniorského týmu Servette Ženeva se byl podívat také na partnerské škole ZŠ Dvorského, aby nahlédl, jak funguje vítkovická provázanost vzdělávání s hokejem.
Oliviere, zkuste se na úvod vítkovickému fanouškovi představit a něco o sobě prozradit.
Druhou sezonu jsem hlavním trenérem juniorů v klubu Servette Ženeva. Než jsem do klubu přišel, působil jsem dvanáct let ve Friburgu. Jsem držitelem nejvyšší trenérské licence ve Švýcarsku a každý rok se snažím vzdělávat tím, že v reprezentační přestávce jedu do jiné země a klubu, abych viděl, jak tam trénují a abych si udělal větší obrázek o tom, jak to funguje v jiných zemích.
Co Vás přivedlo zrovna do Vítkovic? 
Je to sedm let, co takhle cestuji a poznávám práci v jiných týmech. V minulosti jsem byl v kanadské CHL v týmu Halifax Mooseheads nebo Calgary Hitmen. Byl jsem i v univerzitní NCAA, Švédsku, Finsku a myslím, že Česká republika byla poslední zemí, kterou jsem nenavštívil. Sportovní ředitel Ženevy se zná s majitelem Vítkovic panem Alešem Pavlíkem. Díky tomu mě sem klub pozval a mohl jsem se k týmu připojit. O Vítkovicích jsem slyšel i dříve. Několikrát hrály na Spengler Cupu, takže ve Švýcarsku jsou známým klubem.
Co Vás přivedlo k trénování mládeže a jak dlouho se této práci věnujete?
Sám jsem hokej hrával, ale nebyl jsem v něm tak dobrý, abych se prosadil. Byl jsem brankář a někdy v devatenácti jsem si zranil koleno a musel jsem si říct, co chci vlastně dělat. Šel jsem tedy na univerzitu v Bernu, kde jsem studoval sportovní vědu. Studium jsem zakončil získáním titulu. Poté jsem na půl roku vycestoval, abych zdokonalil angličtinu. V té době jsem se rozhodl, že se budu věnovat hokeji a trénování. Naskytla se mi možnost stát se hlavním trenérem dorostenců ve Friburgu. Snažím se neustále posouvat, ať už to bylo k juniorskému týmu nebo později do Ženevy. I jako trenér juniorů chodím v pondělky na led s áčkem, abych do týmu pomohl integrovat mladé hráče. Celkově je to zajímavá práce.
Neplánoval jste se jako bývalý brankář věnovat spíše tomuto postu?
Na začátku trenérské kariéry jsem si jednu sezonu jako trenér brankářů vyzkoušel, preferuji ale v hokeji tu týmovost, tvoření toho týmu, týmové kultury jako takové nebo vítězného ducha. Jako trenér brankářů pracujete s jedním hráčem nebo omezenou skupinou, o které si tvoříte detailnější obrázek. Brankáři a trenéři brankářů jsou důležití, ale nebylo to dost pro mě.
Jakých úspěchů si nejvíce považujete?
Když jsem převzal dorostence ve Friburgu, tým nebyl v nejvyšší lize, což byl velký problém, protože týmy nejvyšší mužské soutěže, by měly mít své mládežnický týmy na nejvyšší úrovni. Takže cílem bylo postoupit do nejvyšší soutěže. V bitvě o postup jsme narazili na Biel, ve kterém v té době hrál Nikolaj Ehlers, který je teď v NHL. Tehdy nastoupil jen do těch rozhodujících zápasů a bylo to pro nás těžké, protože byl opravdu dobrý hráč. Podařilo se nám postoupit a od té doby klub patří k těm nejlepším v zemi. Několikrát se nám podařilo obsadit třetí nebo čtvrtou příčku, ale nikdy jsme nevyhráli. V Ženevě je to trochu jiné. Má práce je hlavně o zdokonalování hráčů, a to je to, co mě baví nejvíce. Posouvat hráče na vyšší úroveň a nehledět při tom jen na týmové výsledky. Několik hráčů, které jsem v jejich posledních juniorských letech trénoval nyní hraje nejvyšší švýcarskou soutěž. Jsou to jak brankáři, tak obránci, ale i útočníci. Bude jich možná kolem devíti. To se mi líbí. Není to jen o výsledcích, ale o tom, kolik hráčů dokážete pro tu nejvyšší soutěž vychovat.
Jednu sezonu jste byl také u švýcarské reprezentace do 17 let. Proč jen jeden rok?
Když jste trenér u klubu, tak příležitost zapojit i v reprezentaci je odměnou za vaši práci. Pokud ale máte rodinu, jediný čas, který ji můžete věnovat je červen a červenec. Proto jsem se rozhodl, že budu působit jen na klubové úrovni.
Jak se Vám líbí zdejší prostředí a klubové zázemí?
Všemi trenéry jsem byl vřele přivítán. Zapojil jsem se do tréninků kategorie U15, U17, U20. Navštívil jsem opravdu hodně tréninků, někdy jsem byl na ledě i tři hodiny v kuse, což bylo těžké. Bylo ale dobré vidět rozdíly v trénincích jednotlivých koučů, zároveň ale byly vidět podobnosti napříč všemi kategoriemi. Člověk se musí na ledě hodně dívat kolem sebe, protože je tady jazyková bariéra a nerozuměl jsem českým pokynům, které hráči dostávali nebo také zpětné vazbě, kterou dostávali po jednotlivých cvičeních. Všichni trenéři ke mně byli milí, a to i trenéři A týmu, se kterým jsem byl na tréninku v pátek. Bylo dobré je vidět při práci, pobavit se s nimi. I když teď tým měl dva dny volna, tak trénink byl na vysoké úrovni a byl velmi intenzivní.
Co Vás tady nejvíce inspirovalo?
Líbilo se mi bruslení a jeho intenzita. Kluci pracovali opravdu tvrdě, hodně se trénovaly situace jeden na jednoho nebo dva na dva a přečíslení. Podobné to bylo také u těch mládežnických kategorií. Tréninky máme podobné, ale řekl bych, že všude se najdou dobří hráči a pak ti, kteří jsou malinko horší. To je ale kouzlo té trenéřiny, snažíte se je správně namixovat dohromady, udělat dobrou partu a společně se posouvat. Těším se ještě na odpolední zápasy mládeže, abych si udělal obrázek a mohl to porovnat s úrovní zápasů ve Švýcarsku.
V české nejvyšší soutěži najdeme Lotyše, Slovince, Finy a jiné zahraniční hráče. Jaký je podle Vás důvod, že v Česku nepůsobí žádný Švýcar?
To je dobrá otázka. Ve Švýcarsku máme v nejvyšší soutěži čtrnáct týmů a osobně si myslím, že je to mnoho. Nemáme tolik hráčů, kteří by měli patřičnou kvalitu, a i když na to tu kvalitu nemají, tak tady přesto hrají nejvyšší soutěž. Hokejisté si u nás dokážou vydělat dobré peníze, proto každý dobrý švýcarský hokejista hraje domácí nejvyšší soutěž. Nedívají se na příležitosti k hraní v Česku, Švédsku, Finsku, kde máme snad jednoho hráče. Ti nejlepší zůstávají doma nebo se probojují do NHL nebo AHL, to je jediná cesta, na kterou se vydávají.
