Nahlédněte s naším seriálem pod pokličku historie hokejových Vítkovic. Příběhy populární i ty méně známé. Tradice našeho klubu je velká a jak se říká – opakování je matka moudrosti. V pátém díle zavzpomínáme na roky 1934 a 1935, kdy se SSK Vítkovice stal mistrem Země Moravskoslezské a porazil i slovenského šampiona.
Dnes jsme všichni zvyklí na úrovňové mistrovství republiky v ledním hokeji. Že nevíte, co to je? Ale víte. Extraliga je špičkou ledovce, české hokejové dění je dle úrovně kvalit rozděleno. Extraliga – první liga – druhá liga – krajské soutěže atd. atd. To je model, který vlastně funguje minimálně od konce druhé světové války ve svém rámci pořád. Ve 30. letech byla ale situace značně odlišná.
Konkrétně se bavíme o době před sezonou 1936/1937, kdy vznikla Celostátní hokejová liga, čímž byl dán základ úrovňovému soutěžnímu systému (úrovňovému, co do kvalit). Před rokem 1936 se však hrálo regionálním systémem.
Není třeba to dlouze a komplikovaně vysvětlovat. Jednoduše – do roku 1936 hrály kluby primárně svou regionální soutěž, tehdy běžně nazývané župy. Župy obsahovaly vlastně nejmenší regionální rozptyly. Jak se říká, týmy hrály okolo komína. Byla například Slezská župa hokejová. Vítěz Slezské župy hokejové se utkal s nejlepšími týmy svého obecného okolí v rámci Mistrovství Země Moravskoslezské (Země Moravskoslezská byl samosprávný celek v rámci Československa, obdobně jako jsou dnešní kraje. Československo se za první republiky – konkrétně v letech 1928 až 1938 – dělilo do na Zemi Českou, Zemi Moravskoslezskou, Zemi Slovenskou a Zemi Podkarpatoruskou, pozn. red.). Vítěz Mistrovství Země Moravskoslezské se pak kvalifikoval dále.
Aby to nebylo tak snadné, tak vzhledem k tomu, že Praha jako taková byla kvalitou svých týmů opravdu někde jinde, než zbytek republiky, nehrálo se Mistrovství Země České, ale Mistrovství Českého venkova. Na Podkarpatské Rusi se hokej neuchytil a i kvůli velké vzdálenosti od zbytku republiky se vlastně ani s žádným z týmů nepočítalo. Týmy z Prahy (LTC, Sparta, Slavia) byly z pražského přeboru kvalifikovány vlastně automaticky do celorepublikového Mistrovství ČSR, zatímco vítězové Země Moravskoslezské a Země Slovenské se mezi sebou museli utkat o poslední místo ve finále mistrovství ČSR.
Chtěli jsme to zjednodušit a je to i tak složité, a to i díky tomu, že ne vždy se hrálo přesně podle tohoto klíče. Jednou byly týmy ze Země Moravskoslezské a Slovenska přizvány k Mistrovství ČSR, jindy se nehrálo a hrálo se pouze Mistrovství Čech (tedy nejlepší pražský tým a nejlepší tým Českého venkova). Do toho, aby byl systém spravedlivý, býval přizván do mistrovství ČSR i nejlepší německý tým – německé týmy si hrály vlastní soutěž v rámci svého hokejového svazu… No, před vznikem Celostátní ligy v tom byl slušný guláš.
SSK Vítkovice v roce 1935 na kolorované fotografii
Úvodní exkurz máme za sebou a nyní k tomu, o čem jsme chtěli psát původně. Tedy o tom, jak Vítkovice zaznamenaly své první velké úspěchy. Vítkovice původně hrály Hanáckou župu hockeyovou, z ní se pak vyčlenila v roce 1932 Slezská župa hockeyová. Vítěz této postupoval do Mistrovství Země Moravskoslezské. V letech 1931, 1932 a 1933 se třikrát do „celozemského“ mistrovství probojoval ostravský Slovan. Vítkovice ale v roce 1933 zůstaly pozadu jen o horší skóre. Zatímco Slovan pak ale nikdy „celozemské“ mistrovství neovládl, Vítkovicím se to podařilo. A získaly i mnohem více!
1933/1934: První velký úspěch – mistrem Země Moravskoslezské a Slovenska
Ještě před hořkým koncem městského rivala si Vítkovice řekly o post nejlepšího týmu Ostravy. Celá sezona 1933/1934 byla poznamenaná nepříznivým počasím. Navzdory tomu ale Vítkovice v sestavě Rokyta, Botko, Schauer, Nový, Slovák, Duda, Kubečka, V. Klevar, B. Klevar, A. Šmidák, Medek-Kasprzycki ovládly Slezskou župu, čímž se kvalifikovaly do mistrovství Země Moravskoslezské.
Hrálo se turnajově a hrálo se v Třebíči. Vzhledem k tomu, že vítěz Hanácké župy Prostějov, účasti ve finále vzdal, smrskl se souboj o mistra Moravy a Slezska na bitvu mezi Vítkovicemi a domácí Třebíčí.
První duel skončil remízou 2:2. V odvetě ale Vítkovice udeřily, vítězství 2:0 jim zajistilo titul mistra Země Moravskoslezské. Prvního velkého republikového úspěchu dosáhly Vítkovice necelých šest let po svém založení!
Ale to nebylo pro sezonu 1933/1934 vše. Ještě tu byl boj o místo v Mistrovství ČSR. O to si to Vítkovice rozdaly s mistrem Slovenska Popradem.
Doma na Sportovním pavilonu vyhrál SSKV 1:0, v odvetě v Popradu byl výkon Ostravanů ještě přesvědčivější a po výhře 3:1 si borci v černo-bílých dresech s vyšitým bílým „V“ na prsou mohli užívat rozšířeného titulu mistra Země Moravskoslezské a Slovenska. Navíc jízdenka na republikové mistrovství byla doma.
V konkurenci nejlepší klubů Československa ale Vítkovičtí záhy zjistili, že jim k dosažení špičky přece jen ještě krůček zbývá.
Nejprve je čekalo finále Mistrovství českého svazu (tedy souboj o nejlepší české mužstvo republiky). Utkání s hvězdným LTC Praha, mistrem Čech, hostil vítkovický Pavilon. Počasí příliš nepřálo. Legendární hráči v čele s Josefem Malečkem si stěžovali na vše možné, například i na nutnost chodit do šaten po schodech do patra. Na měkkém ledě se jim nehrálo dobře. Vítkovice dokázaly vyrovnat na 2:2 a hráči LTC poté jednoduše odešli a zápas zůstal nedohrán.
V Praze na Štvanici se pak hrálo celorepublikové mistrovství, tedy i s nejlepším německým celkem. Hrálo se vyřazovacím systémem. Vítkovice v semifinále nestačily na Slavii Praha, prohrály 0:4 a skončily na děleném 3. až 4. místě s opavským Troppauer EV. Mistrem se stal zaslouženě opět LTC Praha.
I přes prohru ve finále mistrovství Československa ale měli ve Vítkovicích důvod k radosti. Mužstvo se zařadilo mezi nejlepší 4 týmy republiky, a to jej ještě čekalo významné posílení o nejlepší hráče zanikajícího Slovanu.
1934/1935: Podruhé nejlepším týmem Moravy, Slezska i Slovenska
Společná fotografie týmů SSK Vítkovice a HC Tatry v Popradě při zápase mistra Země Moravskoslezské s mistrem Slovenska v roce 1935
V soutěžním ročníku 1934/1935 Vítkovice znovu potvrdily své výsadní postavení. Počasí opět nebylo hokeji příliš nakloněno. Vítkovičtí ovšem těžili z mistrovství svého ledaře Dudy, strýce hráče Arnošta Dudy. Ten i v době oblevy dokázal dělat s ledem doslova zázraky. Takže Vítkovice dokázaly odehrát své domácí zápasy a s přehledem opět ovládly Slezskou župu hokejovou.
Jako vítěz župy se Vítkovice opět kvalifikovaly do mistrovství Země Moravskoslezské. Turnaj hostil Sportovní pavilon SSKV a domácí tým byl bezchybný, porazil Třebíč 4:1, poradil si i s Prostějovem 5:0 a obhájil prvenství v rámci Moravy a Slezska.
Svazové ani republikové mistrovství se v tomto ročníku nehrálo. Vítkovičtí ale přijali výzvu v podobě soubojů o neoficiálního mistra Země Moravskoslezské a Slovenska a utkaly se s nejlepším slovenským týmem, Popradem, tentokrát už ale pod názvem HC Tatry (což byl tým vzniknuvší po sloučení HC Poprad a ŠK Vysoké Tatry). V Popradě remizovali Ostravané 1:1. Odveta na vítkovickém ledě byla těsná, ale pro domácí vítězná, po úspěchu 1:0 se Vítkovičtí podruhé za sebou stali i neoficiálním nejlepším týmem Moravy, Slezska i Slovenska.
