Nahlédněte s naším seriálem pod pokličku historie hokejových Vítkovic. Příběhy populární i ty méně známé. Tradice našeho klubu je velká a jak se říká – opakování je matka moudrosti. Konfrontace se zahraničními týmy – ve 30. a především pak v 50. letech velice vítaná a atraktivní záležitost. Souboje Vítkovic s týmy ze Sovětského svazu ale i s kanadskými profesionály pravidelně vyprodávaly stadion Josefa Kotase do posledního místečka.
Na začátek je dobré si připomenout souvislosti. Přestože v první polovině 50. let hrálo nejvyšší hokejovou soutěž kolem dvacítky mužstev, skupinové rozdělení a následné turnaje o umístění měly za následek, že každý tým v lize odehrál maximálně do 20 zápasů za celou sezonu! Pravda, sezona začínala většinou až v říjnu a končila nejpozději v únoru. Nicméně i tak to bylo velmi málo zápasů. Týmy tak často sehrávaly i v sezoně přátelská utkání, takzvané poutáky, kdy ligové mužstvo zavítalo na led méně úspěšného venkovského celku a představilo se místním, pomohlo naplnit klubovou pokladnu domácího celku a samo si za startovné vylepšilo vlastní finanční portfolio. Velké ligové týmy pak zase vítaly možnost přivítat na svém ledě v mezinárodní konfrontaci velké zahraniční týmy, což bylo atraktivní jak pro ně samé, tak pro diváky.
Už před druhou světovou válkou
Nedlouho po vzniku ostravského hokeje začaly do moravsko-slezské metropole jezdit zajímaví soupeři. I zahraniční. Z tohoto pohledu bylo asi tím nejlepším vystoupením utkání reprezentačního týmu Kanady pro mistrovství světa – klubu Saskatoon Quakers v lednu 1934. Nebyly to ovšem Vítkovice, ale Slovan Moravská Ostrava, kdo kanadské amatéry přivítal na kluzišti SK Slezská Ostrava u Husova Sboru nad dnešním náměstím Jurije Gagarina. I když šlo o ryze amatérský klub z Kanady, byla to vlastně hra kočky s myší – exhibice Kanaďanů se vším všudy. Utkání vyhrál samozřejmě tým Saskatoonu 12:0, přestože v bráně Slovanu působila dvojka československé reprezentace Karel Vorel.
Tým Sudbury Wolves měl být prvním kanadským soupeřem v historii Vítkovic, bohužel obleva na poslední chvíli jejich vystoupení v lednu 1938 na vítkovickém ledě zrušila. Tým Sudbury na snímku na stadionu na Štvanici v roce 1938.
Vítkovice si svou premiéru proti Kanaďanům chystaly na rok 1938, jenže dopadla ostudou. Do Ostravy přijeli znovu reprezentanti pro MS, tentokrát tým Sudbury Wolves. Utkání na Sportovním pavilonu bylo beznadějně vyprodáno, jenže v noci před zápasem přišla obleva a přírodní led ve Vítkovicích jednoduše uplaval. Byl z toho trapas, Vítkovice musely vracet vstupné a ještě zaplatit 10 000 Kč jako startovné i ostatní náklady. Chuť si Vítkovičtí chtěli spravit o rok později, v lednu 1939 a v těžkých chvílích pomnichovské republiky chtěli Ostravanům nabídnout rozptýlení a sami se revanšovat. Z Kanady dorazil celek Trail Smoke Eaters. Opět se ale pro oblevu muselo na poslední chvíli utkání odříct a zrušit. Kanaďané jen kroutili hlavou, že nejprůmyslovější centrum celého Československa a stotisícová metropole nemá vlastní umělou ledovou plochu, ale stále spoléhá na rozmary počasí.
Velké hokejové svátky na „kotasu“ – francouzští Kanaďané z Paříže
S postavením zimního stadionu Josefa Kotase už si cestu do Ostravy po druhé světové válce nacházelo stále větší množství zahraničních týmů. Už na přelomu 40. a 50. let pravidelně přijížděly týmy ze západu.
Střídačka Racing de Paris v Ostravě v roce 1947
Například tým Racing de Paris, originálně francouzské mužstvo, ovšem sestaveno převážně z frankofonních Kanaďanů. Mimochodem modro-bílý dres Racingu oblékal i ostravský rodák Michal Mrozek, naturalizovaný Francouz využil zájezdu klubu do rodného města a prý si v pronajatém voze užíval vyjížďky po městě. Racing se poprvé v Ostravě představil v prosinci 1947 a postavila se mu kombinovaná sestava nejlepších hráčů ostravských klubů pod hlavičkou Ostravy (většinu hráčů dodaly Vítkovice). Francoužští Kanaďané vyhráli 8:1. Revanš tohoto utkání se hrálo 30. prosince 1948. Tentokrát se jim postavily už Vítkovice, posílené několika hráči z brněnského Králova Pole a byl to úspěch 6:4. Porážku sledovalo na stadionu 10 000 diváků, vítězství už o rok později 16 000 diváků.
Velké hokejové svátky na „kotasu“ – kanadští profesionálové z Británie
Ještě větší rozruch ale v Ostravě způsobily zájezdy britských týmů z londýnského předměstí Harringay. Harringay Racers (pro název „racers“ přezdívaní racci) a Harringay Greyhounds byly profesionální kluby britské hokejové ligy, která ve 40. a v 50. letech zažívala největší rozkvět. Bylo to tím, že v klubech působili nefalšovaní kanadští profesionálové (nebyla to NHL, ale bylo to docela blízko).
V lednu 1948 přijeli Harringay Greyhounds. Znovu se jim postavilo mužstvo Vítkovic doplněné nejlepšími z ostatních celků (především Ostravské Slavie) a pod hlavičkou Ostravy. Přes 10 000 diváků na ještě nedokončeném stadionu Josefa Kotase sledovalo excelentní výkon „anglo-kanaďanů“ se vším všudy, tedy i s tvrdostí, kterou v československých klubových podmínkách jen těžko někdo mohl napodobit. Greyhounds vyhráli 14:3.
Mužstvo Harringay Racers v roce 1955
Rok na to, v lednu 1949 přijeli Harringay Racers a ostravské noviny se předháněly v senzačnějších titulcích – Na Racky 18 000 diváků! Čtete dobře, 18 000 diváků sledovalo zápas Ostrava – Harringay Racers. Kanadští profesionálové vyhráli 12:4, ale úroveň Vítkovic a ostravského hokeje šla nahoru. O rok později totiž už kombinovaný tým Ostravy dokázal v odvetě s Racers remizovat 4:4 před 15 000 diváky.
Ze zápasu Ostrava – Harringay Racers v roce 1955. Před bránou Ostravy útok jednoho z Kanaďanů, sledují vlevo Jan Lidral a Ladislav Staněk (vpravo)
17. prosince 1955 přijeli Racers potřetí, přivítalo je 14 657 diváků a tým pod hlavičkou Ostravy (kde pouze tři hráči nebyli z Vítkovic) vybojoval úžasnou remízu 6:6! Za domácí skórovali dvakrát Miloslav Blažek, dále Oldřich Seiml, Jindřich Cvikl, Václav Bubník a František Planka.
Kanaďané hrající v Evropě se v Ostravě představili znovu ještě 29. prosince 1955, pod hlavičkou nizozemského YHC Haag vyzvali domácí Vítkovice. Byl to hodně vypjatý zápas, protože Kanaďané hráli až přespříliš tvrdě, na druhé straně vítkovičtí borci, především Remiáš, byli schopní se jim přizpůsobit. Zápas vyvrcholil hromadnou rvačkou před 16 000 diváky, remíza 2:2 vlastně ani nikoho tak nezajímala.
I hráči Brighton Tigers dokázali hrát klasický kanadský hokej, tvrdost před bránou poznává obránce Vítkovic Eduard Remiáš
Kanadský hokej pod britskou hlavičkou reprezentoval i tým Brighton Tigers. Vítkovice se Tygrům postavily 23. prosince 1957 a padly 4:5 gólem z poslední minuty, utkání sledovalo 14 000 diváků.
V Ostravě i Švédové
Sezona 1948/1949 přivedla na ostravský led i švédské mužstvo, konkrétně tým Södertälje. Vítkovičtí se Skandinávci svedli vyrovnaný boj, padli těsně 1:2, jenže více, než prohra je muselo mrzet osudové zranění brankáře Jaromíra Krkošky. Ten totiž inkasoval tvrdou ránu pukem z bezprostřední blízkosti do obličeje. Brankářská jednička Vítkovic ještě sezonu, ve které se týmu podařilo postoupit do nejvyšší soutěže, dochytala, ale následně musel Krkoška právě pro zranění ze zápasu se Švédy ukončit svou kariéru nadobro.
Ze zápasu Ostrava – Stockholm, uprostřed s číslem 4 mezi šesti Švédy kapitán Vítkovic Ladislav Staněk
Dalším švédským zástupcem byl v únoru 1951 tým pod hlavičkou Stockholmu – jednalo se téměř totožný kádr reprezetnace Tre Kronor pro MS. Zápas Ostrava – Stockholm viděl na OZS Josefa Kotase 16 001 divák. Lidé přitom lezli i po okapových rourách, nebo na střechu přilehlé restaurace U Slunce, aby alespoň částečně mohli vidět zápas na ještě nezastřešeném stadionu.
V lednu 1956 vyzval kombinovaný tým Ostravy švédský IFK Bofors, 12 315 diváků, ale porážka domácích 4:5.
městské reprezentační vystoupení
Takzvané utkání Praha – Moskva, tedy část československé reprezentace s řadou hráčů Vítkovic (bílé dresy) proti rodící se sovětské sborné v dresech CDKA Moskva v listopadu 1953 na ostravském ledě. Originálně kolorovaná fotografie z tehdejšího časopisu Ruch v tělovýchově
Stranou opravdových zápasů československé reprezentace (například v lednu 1949 mezi ČSR a USA nebo v březnu 1949 ČSR – Polsko atd.) byly v 50. letech populární také zápasy výběrů měst. Tak se například kromě již zmíněného utkání Ostrava – Stockholm v únoru 1951 hrálo také na ostravském ledě utkání Praha – Moskva 9. listopadu 1953. „Pražané“ oblékli dresy československé reprezentace a nechyběli ani vítkovičtí hráči Seiml, Staněk, Václav Bubník a také Jan Kasper (toho času Baník Ostrava). Modré dresy CDKA Moskva oblékla reprezentace SSSR, která byla na své cestě na světový vrchol, na led nastoupila jména jako Bobrov, Sologubov, Mrktyčan a další. Remíza 2:2 před 16 000 diváků byla velkým úspěchem, o několik měsíců později totiž sovětské sborná na MS 1954 odstartovala svou první velkou šňůru nekonečných úspěchů na celosvětové scéně.
Vítkovice proti USA a proti Kanadě
Jak rostla úroveň československého hokeje, rostla i úroveň toho klubového. Jestliže na začátku 50. let dělaly kombinované sestavy nejlepších ostravských hokejistů sparring partnera druhořadým kanadským profesionálům, na konci 50. let už byla konkurence mnohem větší. Žně v tomto směru znamenala sezona 1958/1959. Vítkovice naplno využily faktu, že v březnu 1959 hostila Ostrava jednu ze skupin mistrovství světa. Před začátkem šampionátu, 28. února 1959, sehrál tým VŽKG exhibiční utkání s reprezentací USA, Vítkovický tým doplnil sparťanský útok Roziňák – V. Zábrodský – Charouzd a před 14 000 diváky přestřílel Američany 6:4!
VŽKG – USA 6:4! S číslem 11 se z gólu raduje Miroslav Vlach
Po skončení MS, 18. března 1959 přivítaly opět posílené Vítkovice úřadující mistry světa, kanadský tým Bellevile McFarlands i s populárním, ale nenáviděným Dewsburym před 15 000 diváky a mistři světa se pořádně nadřeli na výhru 6:5.
Epilog proti nejlepším sovětským klubům
V dalších letech už Ostrava hostila spíše jen sporadicky reprezentační utkání. Vítkovice začaly mít problémy samy se sebou a se svou ligovou účastí, za zmínku jistě ještě stojí duel Vítkovice – Spartak Moskva z roku 1962 (remíza 2:2) nebo Vítkovice – Dynamo Moskva v září 1966 (prohra 4:6).
Útočník Vítkovic Pavel Juřica před bránou Dynama Moskva v září 1966
Častější už byly spíše cesty Vítkovic do zahraničí, na turnaje do Švédska, Rakouska, později na Spengler Cup, na Pohár Mistrů Evropských Zemí, ale to už je jiný příběh.
