Nahlédněte s naším seriálem pod pokličku historie hokejových Vítkovic. Příběhy populární i ty méně známé. Tradice našeho klubu je velká a jak se říká – opakování je matka moudrosti. Na řadu přichází sezona 1952/1953, do které Vítkovičtí vstupovali v roli obhájce mistrovského titulu.
Více než přehled jednotlivých ročníků je tento seriál spíše vzpomínkami na zajímavosti či osobnosti nebo neznámé příběhy. Začátek 50. let ale nelze jen tak odbýt pikoškami bez toho, aby byly zmíněny základní souvislosti. První polovina 50. let 20. století je totiž dost dobře historicky nejúspěšnějším obdobím klubu, a tak je na místě zmínit především ty úspěšné ročníky jeden po druhém. Stříbra 1950 i 1951 jsme probrali, připomenuli si i titulovou sezonu 1951/1952, nyní se přesuneme do ročníku 1952/1953.
Je paradoxní, že právě ročník 1952/1953 byl ve svém základu asi nejsilnějším ze všech medailových roků Vítkovic 50. let. Mužstvo dozrálo, mistrovský titul získaný sezonu před tím jej posílil, hráči si více věřili.
Tým se pro sezonu 1952/1953 oproti mistrovskému kádru změnil jen v tom, že druhého brankáře Miloše Hromniaka vystřídal z Prahy se vracející Jindřich Štěpánek, nicméně ani ten dle všeho nezůstal s týmem až do konce, což ale bylo jedno, protože jednoznačnou jedničkou byl opět Zdeněk Nachmilner.
Kompletní tým Vítkovic v sezoně 1952/1953 v netradičních alternativních dresech. Vůbec poprvé Vítkovičtí oblékali dresy modro-bílé kombinace, za povšimnutí stojí i znak města Ostravy v bílém pruhu
Vítkovice byly největším favoritem na titul, o tom nebylo vůbec sporu.
Základní skupina bez jediné porážky
Sezona se hrála podobným systémem, jako před rokem, tedy ve třech základních skupinách. Rozšířil se ovšem počet účastníků nejvyšší soutěže, v každé skupině bylo nově po sedmi týmech, tedy rovnou 21 celků. Původních 18 mužstev rozšířil nově založený vojenský tým Křídla Vlasti (Olomouc) a postupující z regionálních přeborů – západočeský Holoubkov (hrající v Plzni) a Baník Ostrava OKD.
Dva nové, ale ambiciózní týmy dostaly do skupiny právě Vítkovice. V úvodní části čekalo na tým hrajícího trenéra Vladimíra Bouzka 12 střetnutí – dvoukolově s Opavou, Baníkem, Křídly Vlasti, Bratislavou, Popradem a Žilinou. Vítkovičtí předváděli neskutečné výkony. Ve 12 zápasech vstřelených 101 branek, tedy průměr 8,4 vstřeleného gólu na zápas! Inkasovaných pouze 21, tedy 1,75 inkasovaného gólu na zápas. Výsledky? Za zmínku stojí asi všechny – přes desítku se dostaly domácí zápasy s Popradem (12:1), Opavou (13:2) a Žilinou (12:1), venku pak hráči Vítkovických Železáren nadělovali v Opavě (11:2), Žilině (10:0) a také na ledě svého stadionu Josefa Kotase, ale v roli hostujícího celku Baníku Ostrava (12:1). V základní skupině Vítkovice neprohrály, jeden jediný bod ztratily v domácím střetnutí s Křídly Vlasti Olomouc za remízu 4:4.
Úchvatnou základní skupinou stanovili Vítkovičtí dodnes nepřekonaný historický rekordy: 12 zápasů v řadě bez porážky. Vítězná šňůra se natáhla na 7 výher v řadě, nebýt přeloženého zápasu s Křídly Vlasti (remíza 4:4), mohlo to být teoreticky 12 vítězství, ale právě tato remíza zhatila druhý zajímavý rekord. Nicméně Vítkovice byly, jak se dnes říká v laufu. Jednoznačně postoupily do finálového turnaje mistrovství (přeboru) republiky a jejich papírová pozice favorita byla o to větší.
Ostravské derby – nový rival ze šachty
Před zahájením mistrovských bojů sezony 1952/1953 se sluší připomenout dvě významné události. Tou první je nástup nového městského rivala pro Vítkovice. Stal se jím tým Baníku Ostrava OKD, tedy mužstvo „zaměstnanců“ Ostravsko-karvinský dolů.
V 50. letech oficiálně neexistoval profesionální sport. Sportovní organizace a oddíly byly povoleny jen v rámci Závodních sokolských jednot, zjednodušeně – kluby provozovaly jen průmyslové podniky a případně také armádní a policejní složky. Soukromý klub, jak jej známe například dnes, nemohl existovat. Diskuzi na téma toho, zda hokejisté či fotbalisté VŽKG nebo ČKD Praha byli skutečnými profesionály, nebo dle oficialit i v reálu hutníci a strojníci, kteří si po práci šli zahrát hokej nebo fotbal, ponecháme stranou.
Každopádně, když měly Vítkovické Železárny ve dvou nejpopulárnějších českých sportech své reprezentanty a velice úspěšné, zatoužili po tom samém ve vedení hornického OKD. Fotbalový tým, bývalý SK Slezská Ostrava – momentálně nesoucí název Sokol Trojice Ostrava – už měli, ale co hokej? Historicky neměl hokej na slezské straně Ostravy mnoho kvalitních zástupců, chvíli s hokejem koketoval i SK Slezská, ale i tyto snahy vzaly brzy za své. Jediné trochu fungující mužstvo byl oddíl SK Viktoria Zárubek. Fakt, že tým byl přímo napojen na Důl Zárubek, vyhovoval o to více. Proto v roce 1952 došlo k faktickému zrušení oddílu Viktoria Zárubek a zároveň založení nového celopodnikového Sokol OKD Ostrava, kam všichni hokejisté zaniklé Viktorie automaticky přestoupily. Jako reprezentant celého ostravsko-karvinského revíru už měl tým nějakou váhu a zvuk a hlavně díky tomu získal i zajímavé hráče, kteří v té době byli zaměstnáni na dolech, případně byli ještě studenty na hornických učilištích. Hokejový tým Sokol OKD Ostrava vyhrál v roce 1952 krajský přebor a vyhrál i moravskou skupinu kvalifikace o mistrovství republiky, čímž si zajistil postup do nejvyšší soutěže. Zcela zaslouženě. A sluší se zmínit některá jména těch, kteří se o postup OKD zasloužili – Zdeněk Šumlanský, Oldřich Netolička, Jan Kasper…
Tým OKD Ostrava v roce 1952, kdy vybojoval postup do nejvyšší soutěže. Druhý stojící zleva je Zdeněk Šumlanský, který oblékal dres Vítkovic ve druhé polovině 40. a na přelomu 50. let. Druhý stojící zprava (vedle vedoucího mužstva) je Oldřich Netolička, který patřil k útočným oporám Vítkovic od druhé poloviny 50. let. Předkloněný uprostřed (vedle brankáře) je Jan Kasper, toho není třeba snad ani představovat…
Postupem do nejvyšší soutěže získaly Vítkovice v OKD Ostrava nového soupeře, městského rivala a zároveň klub, se kterým se musely dělit o stadion Josefa Kotase.
Reorganizace – vnucené názvy
Druhou důležitou věcí, kterou je třeba zmínit, je celoplošné přejmenování všech sportovních oddílů v prosinci 1952. Po vzoru sovětského systému tělovýchovy došlo k reorganizaci sportovních klubů u nás. Nadále platilo, že se sport může organizovaně provozovat pouze pod patronátními podniky, nicméně nově už ne soustředěné v Závodních sokolských jednotách.
Zákon č. 71 sb. z 12. prosince 1952 O organizaci tělesné výchovy změnil pořádky u nás. Byl zřízen Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport (SVTVS) jako nástroj centrálního řízení všech sportovních aktivit v Československu. Závodní sokolské jednoty nahradily Dobrovolné sportovní organizace, ty spadaly rovnou pod Revoluční odborové hnutí a každý sportovec se musel stát členem dané organizace dle svého občanského zaměstnání. Navíc, DSO byly unifikovány do 13 povolených organizací – dle oboru patronátního závodu: Spartak (strojírny), Baník (hutě a doly), Dynamo (energetika a spoje), Tatran (lesnictví, dřevařství, papírentsví), Jiskra (textil, chemie, sklářství, keramika), Slavoj (potravinářství, místní průmysl), Lokomotiva (železnice), Slovan (státní správa, justice, zdravotnictví, kultura), Slavia (školství, věda), Sokol (venkovská tělovýchova), Rudá Hvězda (bezpečnostní složky), ATK (armáda), Pracovní zálohy (učňovské aktivity – mládež).
Ze dne na den tak došlo k přejmenování všech sportovních oddílů v zemi, navíc unifikovaně. Ze Sokola Vítkovice byl najednou Baník Vítkovice, stejně tak z Hutě Chomutov se stal Baník Chomutov… a Baník Kladno, Baník Ostrava (prostě všechny sportovní kluby pod hutěmi či doly). Dosud fungující Slavia Praha musela převzít název Dynamo Praha, Sparta Praha se stala Spartakem atd. atd.
Od 12. 12. 1952 tak vítkovický hokejový klub nesl název DSO Baník Vítkovice VŽKG, stadion Josefa Kotase sdílel s DSO Baník Ostrava OKD.
Co bylo pravým cílem? Jednak unifikovat a centralizovat sportovní organizace v zemi ještě více a zcela podle vzoru Sovětského svazu a rovněž také zpřetrhat jakékoli odkazy na prvorepublikovou dobu, na odkaz který v sobě kluby alespoň prostřednictvím jména navazovaly.
Obhajobu zhatila zranění
Zpět ke sportovnímu dění! Finálová Turnaje o přeborníka ČSR se opět hrála ve dvou městech, tentokrát v Ostravě a v Brně. Boje opět začínaly v Ostravě, účastnily se jich Vítkovice a překvapivě, ale zaslouženě také Baník Ostrava, dále Spartak Sokolovo (Sparta), České Budějovice, Chomutov a brněnské Královo Pole.
Slavnostní nástup mužstev před zahájením finálového Turnaje o přeborníka ČSR 1953 na ostravském zimním stadionu Josefa Kotase. Zleva týmy – Vítkovic, Chomutova, Českých Budějovic, Králova Pole, Spartaku Praha a Baníku Ostrava
O roli favorita pro Vítkovice už řeč byla. Jenže kartami míchala zranění. Zatímco Sparta odehrála celou základní část jen s 10 hráči, uzdravení zraněných opor jí přišlo vhod právě před finále. Opačné starosti ale měli Vítkovičtí, před finále se jim zranili klíčoví hráči, obránce Václav Bubník (schopný alternovat i na postu útočníka) a hrající trenér Vladimír Bouzek. Bohužel nepříjemností bylo, že například obranný pilíř Eduard Remiáš se až příliš často z přemíry snahy nechal unést emocemi a za časté vylučování svému týmu spíše škodil, než pomáhal. Zkrátka, zatímco v základní části byly Vítkovice nezastavitelné, finále se jim už tak nedařilo.
Byl to vlastně už první duel na ostravském ledě mezi Vítkovicemi a Spartakem Sokolovo, který rozhodl. Vítkovičtí do něj pro shodnou barevnou kombinaci s dresy Sparty oblékly netradiční modro-bílé dresy, kterým vévodil znak města Ostravy. Dle dochovaných informací by mělo jít v této sezoně o vůbec první „zkušenost“ vítkovického hokeje s modro-bílými dresy (do té doby byly Vítkovice co do dresů především červeno-žluté). Vítkovice v utkání začaly dobře, ale Sparta otočila vývoj utkání ve druhé třetině a brala výhru 3:2.
Tým Vítkovic před zápasem se Spartakem Praha Sokolovo, už bez zraněných Bouzka a Bubníka. Zleva stojící: Kýta, Návrat, Blažek, Staněk (kapitán), Seiml, Planka, Nachmilner. Klečící zleva: Schober, Ošmera, Cvikl, Garstka
Spartak Praha ČKD Sokolovo porazil v úvodním utkání finálového turnaje Vítkovice 3:2 a nasměroval se tím k prvnímu mistrovskému titulu své klubové historie
Paradox ale střídal paradox. Dva dny bojů v Ostravě měly překvapivého vítěze. Sparta sice porazila obhájce titulu, ale den na to remizovala s Budějovicemi, rovná se 3 body. Stejný počet ale nasbíral ostravský Baník, remizoval s Královým Polem 5:5 a sestřelil Chomutov 7:1. Díky lepšímu skóre to byl právě Baník, kdo vedl tabulku finále republiky při přesunu do Brna.
Ne na dlouho.
Vítkovice již na brněnském ledě před derby s Baníkem, které obhájce mistrovského titulu vyhrál 13:2. Zleva stojí Nachmilner, Kýta, Remiáš, Staněk, Blažek, Seiml. Klečící: Schober, Garstka, Ošmera, Otte, Návrat, Planka, Cvikl. Mužstvo nakonec dosáhlo alespoň na stříbrné medaile
Hned v Brně čekalo Baník vystřízlivění, z prvního místa jej sestřelily právě Vítkovice, výsledek 13:2 ve prospěch stále ještě úřadujícího mistra mluví za vše. Vítkovičtí se tak nadechli k mocnému finiši, den po debaklu Baníku přehráli i Chomutov, jenže Spartak neustále unikal. V závěrečném kole pak došly Vítkovickým síly a přes vedení 2:0 v úvodu utkání padli s Českými Budějovicemi 2:6.
Obhajoba nevyšla. Z historicky prvního mistrovského titulu se radovali hokejisté Sparty, respektive Spartaku Praha Sokolovo. Stříbro pro sebe urvali Vítkovičtí. Bronz ukořistili díky výhře nad Vítkovicemi Budějovice, čtvrtý Chomutov, Baník Ostrava skončil nakonec pátý a nejlepší šestici uzavíralo Královo Pole.
I přes prohru ve finálovém turnaji a neúspěšném pokusu o obhajobu však Vítkovice v ročníku 1952/1953 potvrdily pozici nejúspěšnějšího týmu Československa, stačí uvést, že od roku 1950, tedy ve čtyřech sezonách, skončily jednou první a třikrát druhé, takové medailové žně v tomto období nezaznamenal nikdo z jiných klubů a je to rovněž stanovený klubový rekord – 4 medailové umístění ve 4 letech.
