Nahlédněte s naším seriálem pod pokličku historie hokejových Vítkovic. Příběhy populární i ty méně známé. Tradice našeho klubu je velká a jak se říká – opakování je matka moudrosti. Kulatý desátý díl připomíná osobnost Vladimíra Bouzka a jeho působení ve vítkovickém klubu.
Dnes se přestupuje v hokeji běžně. Bohaté kluby dokážou přivést do svého týmu nejzářivější hvězdy a není to nic, nad čím, bychom se pozastavovali. V minulosti tomu ale tak často nebývalo a i když si oddíly stahovaly hráče z blízkého i vzdálenějšího okolí, přestupy takříkajíc přes celou republiku se daly v průběhu let počítat na prstech jedné ruky. Výjimky ale potvrzovaly pravidlo. Vítkovice přelomu 40. a 50. let, to byli primárně hráči z Ostravska i okolí, i když pravdou je, že ne bezvýjimečně. Jedním z těch, kteří nebyli z Ostravy, ale za ostravské – vítkovické – barvy bojovali a zanechali v nich nesmazatelnou stopu, byl Vladimír Bouzek.
Hokejový profesor, to byl Vladimír Bouzek. Jednak díky tomu, že skutečně vystudoval vysokou školu a jednak pro svůj hokejový um – praktický i teoretický.
Ten přesun v roce 1949 do Vítkovic byl opravdovou přestupovou bombou. Vladimír Bouzek byl od jara 1949 dvojnásobným mistrem světa, devětadvacetiletým zkušeným borcem a hlavně stále vynikajícím hokejistou.
Už v roce 1938 prohlásil Bouzka za svého nástupce „Jágr“ první republiky Josef Maleček. Rodák z Třebíče, Moravák každým coulem, přitom po celou dobu odmítal nabídky věhlasných pražských klubů LTC, I. ČLTK. Do roku 1949 oblékal v hokeji pouze dresy mateřské Třebíče a také na krátko (kvůli studiu v Brně) Zbrojovky Židenice.
Vladimír Bouzek v národním dresu. V letech 1947 a 1949 se stal mistrem světa. V roce 1948 se na olympiádě ve Svatém Mořici stal vicemistrem světa a zároveň stříbrným olympionikem. Československý tým tehdy ztratil zlato jen o jeden gól. Do Vítkovic tedy v roce 1949 šel jako velká hvězda.
Ona poznámka „v hokeji“ je na místě. Vladimír Bouzek byl obojživelníkem. Tedy ne, že by uměl přežít na souši i pod vodou, ale byl sportovním obojživelníkem. Na profesionální úrovni hrál výborně hokej i fotbal! V obou sportech reprezentoval!
Bouzkův přesun v roce 1949 do Vítkovic byl jeho druhým návratem do Ostravy. Už během války zde působil, fotbalově, v SK Slezská Ostrava, dnešním Baníku. Jak se říká, zabil tím dvě mouchy jednou ranou, hrál prvoligový fotbal a ještě se zaměstnáním v průmyslové Ostravě vyhnul takzvanému totálnímu nasazení v Německu – nucených pracích. Po válce z Ostravy odešel.
Do Vítkovic jej primárně přivedl fotbal, Sokol VŽKG stavěl silné mužstvo, dokonce do svého středu získal legendárního útočníka Slavie Praha Pepiho Bicana. Vladimír Bouzek přišel posílit fotbalové Vítkovice také, ale jeho hvězda se nejvíce rozzářila na vítkovickém ledě.
V minulých dílech našeho seriálu jsme sledovali cestu Vítkovic od sestupu v roce 1943 až do postupového roku 1949. Mužstvo Sokola Vítkovice bylo zpět mezi elitou a potřebovalo posílit, aby se v nejvyšší soutěži udrželo. Ve Vladimíru Bouzkovi získali vítkovičtí hokejisté klenot.
Tak mě tu máte! Vladimír Bouzek s hokejovou výstrojí před ostravským hlavním nádražím. Po svém příchodu se stal hráčem i trenérem vítkovického týmu
Nejen, že se stal lídrem vítkovického útoku, ale převzal i roli trenéra po odcházejícím Vilému Rokytovi. Stal se hrajícím trenérem. Vladimír Bouzek při své první trenérské štaci v ligovém celku vycházel z poznatků a vědomostí Mike „Matěje“ Buckny, kanadského kouče československé reprezentace.
S ligovým nováčkem dokázal opravdové divy. Nejen, že během čtyř sezon sám vstřelil přes 60 branek, ale svými trenérskými schopnostmi udělal z Vítkovic nejlepší celek Československa začátku 50. let! Stačí snadná matematika – 4 sezony, 4 medaile: 1 zlato a 3 stříbra. Po rozprášení LTC Praha a do nástupu Rudé Hvězdy Brno nebyl žádný jiný tým úspěšnější.
Sokol Vítkovické Železárny (ještě v dresech SKVŽ) v sezoně 1949/1950. Nováček soutěže se okamžitě zapojil do bojů o titul. Na mistrovský ATK Praha nakonec ztratil pouhé 4 body a bylo z toho skvělé druhé místo. Hrající trenér Vladimír Bouzek stojí třetí zleva
Jak už bylo zmíněno, Vladimír Bouzek prokázal své kvality na ledě i mimo něj. Finálový turnaj mistrovství republiky 1952 pro zranění nedohrál, o to více byla pak vidět jeho práce na střídačce v roli kouče. Pod jeho vedením a vedle něj vyrostli z talentů opravdoví velcí hráči. Sám vzpomínal v knize Zlatá kniha hokeje: „Oblékl jsem dres VŽKG a s ním i funkci hrajícího trenéra. A stal se zázrak: Mužstvo, které mělo několik hráčů, kteří neuměli pořádně bruslit, se stalo mistrem. Předstihlo do té doby neporazitelnou Prahu!“
Souboj úřadujícího mistra ATK Praha a Vítkovic v sezoně 1950/1951. V zápase v Praze, ze kterého je fotografie, rozstříleli Vítkovičtí šampiona 7:1! Vladimír Bouzek dojíždí vlevo (pruhovaný dres) před bránu spoluhráče Zdeňka Nachmilnera, který zasahuje proti útoku ATK. Vítkovice předčily pražský vojenský tým, ale nakonec ztratili titul ve prospěch Českých Budějovic. I ve své druhé poválečné ligové sezoně brali stříbro
Ve hře Vítkovic uplatňoval Bouzek chytrost, systém, který z nefavorizovaného mužstva udělal mistra. „Tak jsem si důkladně ověřil, že hokej není jen o útočení, ale platí v něm i jiné zákony. Vítkovice byly názorným příkladem, co znamená spolupráce a vůbec soudržnost mužstva. Třikrát jsme uhráli v lize druhé místo. I to byl úspěch, protože jsme zcela určitě neměli nadbytek vynikajících hráčů,“ vzpomínal dále.
Do třetice už to vyšlo! Sokol VŽKG v sezoně 1951/1952 dosáhl po dvou stříbrech na nejvyšší příčku a stal se mistrem Československa. O lepší skóre tehdy předstihl druhé ATK Praha. Byl to první klubový triumf Vladimíra Bouzka jako hráče i jako trenéra (hrajícího). Bouzek stojí první zprava
Přitom všem v létě stále hrál ligu za fotbalové Vítkovice. Spoluhráč a kamarád Pepi Bican nechyběl onoho lednového večera v roce 1952 na zimním stadionu na Štvanici a poté v kabině s novopečenými mistry z Vítkovic slavil titul.
Vladimír Bouzek – hrající trenér mistrů Československa 1951/1952
Zajímavá jistě je reprezentační – hokejová – perioda Vladimíra Bouzka. Jak už ubylo zmíněno, třebíčský rodák přišel do Vítkovic už jako dvojnásobný mistr světa. Zlato z MS si pověsil na krk v roce 1947 a 1949. Po vítkovické vicemistrovské sezoně 1949/1950 byl, společně se spoluhráči Václavem Bubníkem a Miloslavem Blažkem, nominován do týmu pro šampionát 1950 v Londýně. Čechoslováci ale do Anglie neletěli, komunistický režim je na západ nepustil, bál se, že by hokejové hvězdy emigrovaly. Ostravští hokejisté ze srazu v Praze reprezentace zamířili místo do Británie rovnou na vlak a domů. To jim zachránilo kariéru a sportovní život. Hráči z Čech šli zapít frustraci z neúčasti na MS do pražské restaurace, v cílené provokační akci byli pak zatčeni příslušníky Státní bezpečnosti a následně ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k mnohaletým trestům v uranových dolech. To naštěstí Vítkovické s Bouzkem minulo. Odsouzením většiny reprezentantů se ale národní tým zcela rozpadnul. Svaz se snažil reprezentaci zrekonstruovat, místo kapitána nabídli právě Bouzkovi, ten ovšem z kolegiality k již vězněným spoluhráčům odmítl a vzdal se reprezentace úplně.
Vladimír Bouzek spojil svůj sportovní život i s fotbalem. Během války hrál za SK Slezská Ostrava, od roku 1949 pak paralelně hrál hokej i fotbal za Vítkovice. Na snímku Bouzek vlevo s legendárním útočníkem Pepim Bicanem a Jaroslavem Vejvodou.
Jak s fotbalovým angažmá Bouzkova vítkovická hokejová kapitola začala, tak také bohužel skončila. Byl to po sezoně 1952/1953 rozchod vynucený. Zní to až neuvěřitelně, ale reorganizace sportovních klubů po vzoru sovětské tělovýchovy s sebou kromě změny názvů jednotlivých oddílů přinesla také nesmyslné pravidlo pro fotbalovou nejvyšší soutěž. V jednoduchosti. Poté, co tradiční názvy jako Slavia, Sparta, Sokol atd. nahradily vnucené Dynamo, Spartak, Baník, Tatran atd. bylo najednou po republice i v jednotlivých soutěží několik Baníků, několik Spartaků, několik Dynam atd. Bylo to dáno tím, pod jaký podnik daný klub spadal. Vítkovický hokej, ale ostatně i fotbal spadal pod Vítkovické Železárny KG, což byl podnik těžkého průmyslu. Kluby pod podniky těžkého průmyslu a dolů dostali okamžitě povinnost jmenovat se Baník. Ale přitom ve fotbalové lize byly povoleny jen maximálně dva kluby, které nesly název Baník. Na jedné straně to byl „železárenský Baník“ Kladno, na druhé „havířský Baník“ Ostrava (původní SK Slezská Ostrava). Pro třetí Baník – Baník Vítkovice nebylo v nejvyšší soutěži místo. Vítkovický fotbalový tým byl navzdory pozici v první polovině tabulky v ročníku 1952 direktivně vyřazen z první ligy pro rok 1953. Ba co více, jeho tým byl doslova rozprášen. Vladimír Bouzek ještě v rámci hokeje dokončil sezonu ve Vítkovicích, ale od jara 1953 už byl součástí vysokoškolského ŠK v Bratislavě. Hrát fotbal a být zaměstnán v Bratislavě a zároveň hrát hokej za Vítkovice, to skloubit nešlo. Bodrý Třebíčan se tak přesunul na jih republiky a z Bratislavy už to měl přece jen blíže do Brna i svého rodiště. Jeho působení ve vítkovickém hokeji se uzavřelo s bilancí 4 sezony – 4 medaile (1x titul, 3x stříbro).
Mužstvo Vítkovic, od prosince 1952 nesoucí název Baník VŽKG při finálovém turnaji mistrovství Československa sezony 1952/1953. V zápase se Spartou oblékli Vítkovičtí netradiční dresy, kterým vévodil znak Ostravy. V boji se Spartakem Sokolovo (jak zněl vnucený název Sparty) padli 2:3, čímž vlastně přišli o naději na obhajobu titulu. Sparta se vyšvihla na mistrovský trůn a Vítkovice skončily potřetí během čtyř let druhé. Pro Vladimíra Bouzka to byly poslední zápasy ve Vítkovicích. Na snímku stojí prakticky uprostřed – osmý zleva
I když se cesty Bouzka a Vítkovic v roce 1953 rozešly, sluší se naťuknout jeho pozdější kariéru. Do roku 1955 ještě aktivně hrál hokej jako hrající trenér ve Spartaku Královo Pole (v Brně). To už si ale vyhlídl pozici kouče nově vzniklého týmu ozbrojených složek ministerstva vnitra – Rudá Hvězda Brno. S Kometou, jak se RH, později ZKL Brno přezdívalo, vybojoval jako trenér mezi léty 1955 a 1966 10 mistrovských titulů. Krom toho vedl i národní mužstvo a i když štace v roce 1956 u týmu ČSR skončila fiaskem na OH v Cortině D´Ampezzo, jeho druhý návrat ke kormidlu reprezentace v letech 1964 až 1966 cinkal dvěma stříbrnými medailemi. Zkusil si i zahraniční angažmá v Německu, v pokročilém věku se vrátil do Třebíče, kde pomáhal s výchovou mládeže. Zemřel v úctyhodném věku nedožitých 86 let v roce 2006 doma v Třebíči.