Výborný talent, který mohl být jedním z lídrů Vítkovic druhé poloviny 80. let. Bohužel slibně nastartovanou kariéru zastavilo vážné zranění. Někdejší útočník, mistr 1981 Miloš Krayzel slaví ve čtvrtek 11. listopadu 2021 své 60. narozeniny.
Jméno Krayzel je hokejovým fanouškům Vítkovic dobře známo. Současníkům ale asi více řekne Luděk Krayzel, hráč 90. let. Málokdo z dnešní generace ale ví, že jméno Krayzel figurovalo ve Vítkovicích už dávno před tím, než slavnější Luděk otevřel dveře A-mužstva. Dokonce je, obrazně řečeno, vyryto i na mistrovském poháru pod sezonou 1980/1981. Řeč je o někdejším velice talentovaném útočníkovi a bratranci zmíněného Luďka Miloši Krayzlovi. Ten ve čtvrtek 11. listopadu 2021 oslavil své 60. narozeniny a HC VÍTKOVICE RIDERA mu k jubileu přeje vše nejlepší a hlavně zdraví.
Slibnou kariéru zastavil náraz do mantinelu a hrozba invalidity
Hokejový příběh Miloše Krayzela není mnoha fanouškům znám. Je emotivní, nejprve radost, potom hořkost, smutek, zklamání. Vše popořadě. Vítkovický odchovanec, s hokejem začal v osmi letech a brzy prokazoval skvělý talent. Plnil si jeden sen za druhým. Úspěchy v žákovském věku, v dorostu, rychlý postup do A-mužstva. V osmnácti letech hrál ve vítkovickém dresu první ligu.
„Hokej se měl stát náplní mého života. Učaroval mě už v osmi letech a prožil jsem s ním krásné a nezapomenutelné chvíle. Začal jsem hrát ligu, měl jsem možnost reprezentovat, zkrátka jsem byl na vrcholu blaha,“ vzpomíná po letech Miloš Krayzel.
Rok 1979 byl pro něj vůbec výborný, na mistrovství Evropy juniorů slavil s reprezentací ČSSR zlato. Jeho spoluhráči tehdy byli hráči jako Vladimír Růžička, Miloš Hořava, Antonín Stavjaňa, Ján Vodila. V polských Tychách stál s nimi v jedné řadě se zlatou medailí, ke které v 5 zápasech přispěl 3 body za gól a asistenci.
O rok později přišel vrchol jeho klubové kariéry. Jako mladík z nastupující generace byl členem širšího základu mistrovského kádru Vítkovic 1980/1981. Talentovaný forvard rozhodně nehrál zanedbatelnou roli. V sezoně nastoupil ke 29 zápasům, vstřelil 6 gólů, na 11 nahrál. V průběhu sezony odehrál i mistrovství světa do 20 let, v pěti zápasech vstřelil dva góly. Nechyběl ani u rozhodujícího zápasu boje o titul v Gottwaldově, a tak radost z mistrovského triumfu zažil přímo na vlastní kůži na ledě. „Bylo to neskutečné, vyhrát mistra ligy, obrovská radost, obrovská sláva. Neměli jsme slov, někteří starší hráči se dokonce v kabině neubránili slzám štěstí. Jenomže potom mi vrcholový sport ukázal i tu druhou, odvrácenou tvář,“ líčí osudové momenty své kariéry.
Ve Vítkovickém A-týmu vydržel i v další sezoně, ve 32 zápasech posbíral 15 bodů za 6 gólů a 9 asistencí. Jenže pak přišla vojenská služba a po návratu z ní neměl Miloš Krayzel překvapivě v kádru místo. „Hokej jsem nepřestal milovat, hledal jsem uplatnění jinde. Našel jsem blízký Třinec, který tehdy hrál třetí nejvyšší soutěž. Už jsem měl podepsané přestupové lístky, ale když došlo k dokončování jednání, vše krachlo. Problémem bylo, že mě sice ve Vítkovicích nechtěli, ale požadovali za mě i tak peníze, které Třinec tehdy nebyl schopen dát,“ pousměje se s odstupem téměř čtyřiceti let.
„Plynul čas a ve Vítkovicích si uvědomili, že by mě mohli alespoň vyzkoušet. Trénoval jsem a měl jsem přislíbeno, že když se najde klub, který bude mít o mě zájem, uvolní mě. Na hostování mě chtěl Přerov. Ten tehdy měl silné mužstvo a hrál vysoko v druhé nejvyšší soutěži. Mohl jsem zase hrát.“
Jenže týden před jeho 23. narozeninami přišel doslova osudový zvrat. V zápase s Mladou Boleslaví 4. listopadu 1984 přišel souboj u mantinelu, střet, pád. „Nemohl jsem vědět, že hraju poslední hokejový zápas v životě. Nevěděl jsem vůbec nic, ztratil jsem vědomí,“ prozrazuje Krayzel a i nyní z toho mrazí.
Okamžitý převoz do nemocnice. Diagnóza – fraktura obratle C5 s poraněním míchy a následným ochrnutím všech končetin. Jen díky nezdolné víře, píli a špičkové péči lékařů na neurochirurgickém oddělení nemocnice v Ostravě-Zábřehu a následném léčení a rehabilitacím v centru v Hrabyni nezůstal po zbytek života upoután na invalidní vozík. Nejtěžší zápas vybojoval. Po roce rekonvalescence byl opět schopen postavit se na vlastní nohy. „Bylo to strašné. Dny strávené na nemocničním lůžku se táhly. Člověku hlavou proletěly všechny možné věci, tisíce myšlenek. Proč zrovna já? Kdybych zůstal ve Vítkovicích, nestalo by se to? Kdyby, kdyby… Žádné kdyby ale neplatí. Realita byla taková. A byla neskutečně tvrdá,“ mávne trochu smutně a trochu nazlobeně rukou.
Pět let před tragickým příběhem Luďka Čajky musel Miloš Krayzel bojovat dál, protože tehdejší systém posuzoval jeho úraz jako pracovní, pojišťovna vyplatila nejnižší možnou částku. „Bojoval jsem o vlastní existenci,“ uvědomuje si při vyprávění, jak vše musel později řešit u soudu.
I když na konci 80. let na hokej hodně zanevřel a zatrpkl, logicky po všech těch událostech. Čas všechny rány zhojí. Zůstaly v něm především ty dobré vzpomínky na hokejově šťastnější období. K hokeji se vrátil. Ne jako hráč, ani jako trenér. Ale jako mistr přípravy akcí v Paláci kultury a sportu, dnešní OSTRAVAR ARÉNĚ. A technickou pozici má v ostravské hale dodnes. Nějaký čas jezdil dokonce na rolbě, nyní už je mimo led, ale stále u ledu. „Pořád jsem tady a sleduju, jak se Vítkovicím daří. Mám to z první ruky,“ směje se již šedesátiletý sympatický ledař-údržbář. Když mluví o kariéře před zraněním, v očích mu stále září radost a i když si občas neodpustí trošku uštěpačnou poznámku, je vidět, že jeho srdce stále patří Vítkovicím, se kterými v roce 1981 dosáhl na jeden z největších úspěchů ostravského sportu.
Miloš Krayzel (druhý zleva) bezprostředně po zápase v Gottwaldově 15. 3. 1981 po zisku mistrovského titulu
Miloš Krayzel (druhý zleva) znovu na týmové fotografii mistrů ligy z roku 1981 – setkání po 30 letech v únoru 2011
