Lumír Kotala věší definitivně brusle na hřebík. Před derby se rozloučí na ledě

Datum publikování:19. 10. 2021

Výborný útočník 80. let a první poloviny let 90. Lumír Kotala se definitivně loučí s aktivní kariérou. V 57 letech se rozhodl skončit i na postu hráče staré gardy Vítkovic. Ve středu se druhý nejproduktivnější hráč historie klubu a druhý nejlepší střelec klubu rozloučí veřejně před utkáním s Třincem přímo na ledové ploše.

V dubnu jste oslavil 57. narozeniny a před touto sezonou jste se rozhodl, že definitivně pověsíte brusle na hřebík, je to tak?

Tak já už jsem skončil svou aktivní kariéru pomalu před třiceti lety (smích). Ale teď jsem se rozhodl skončit i v rámci hraní za starou gardu Vítkovic. Vede mě k tomu jednak fakt, že se chci už naplno věnovat svému tři a půl letému vnoučkovi. Pomalu jej začít vodit do přípravky a začít to životní, hokejové kolo zase znovu.

Šedesátka se ale blíží, neříkal jste si, že byste mohl vydržet s hokejem až do této mety?

Byla to jedna z možností a dost mě to možná i lákalo. Ale problémem je, že s rekonstrukcí nebo opravou zázemí v hale jsme přišli o naši kabinu staré gardy. To je pro mě dost těžký problém. Já se přiznám, nechce si mi tahat bágl na každý trénink a na každý zápas sem a tam. To jsem se natahal dost za dob, když jsem mladý, když jsem jezdil před šestou ráno s báglem v tramvaji s horníky, co jeli na šichtu. To bylo mládí, ale dneska v sedmapadesáti už se mi smradlavý hokejový pytel tahat domů nechce (směje se). Samozřejmě s klukama jsem rád a budu u toho dál, ale prostě jsem si řekl, že na hraní už to není.

Lumír Kotala v dresu Vítkovic na stadionu Josefa Kotase v sezoně 1988/1989

Takže u staré gardy Vítkovic zůstanete alespoň v pozici trenéra?

Přesně tak. Já už jsem v posledních letech toho trenéra prakticky dělal. Těch zápasů bylo méně a méně. Přece jen už i do staré gardy přicházejí mladší kluky a koho já tam budu skoro v šedesáti nahánět? Čím dál více mi stačily jen tréninky, kde jsme se potkávali více s mými vrstevníky. Ale hrát zápasy, kde si někteří kluci dokazujou, že na to pořád mají a že jsou soupeři a honí se tam urputně… Někoho tam honit, na to už jsem neměl chuť. Takže posledním rokem už jsem se pomalu přesouval do role trenéra.

Až skončí vynucená oprava šaten v OSTRAVAR ARÉNĚ a stará garda bude mít opět své zázemí a kabinu, nebude vás lákat vrátit se zpátky na led. Neexistuje varianta restartu vaší kariéry – ve staré gardě Vítkovic?

No, nevím, těžko říct (směje se). V padesáti sedmi jsou restarty těžké. Nejsem Jágr (směje se). Já se budu hlavně věnovat vnukovi, další rok bych ho chtěl naučit bruslit a začít vodit do přípravky a pak uvidíme.

Je vidět, že roli dědečka se věnujete a chcete věnovat naplno.

Jasně. Zatím se učíme všechny možné sporty, míčové a vůbec se věnujeme pohybu. A je docela šikovný, umí se k tomu postavit. Takže uvidíme, co z toho bude.

Jako legenda Vítkovic se Lumír Kotala v roce 2018 účastnil i pochodu v rámci oslav 100. výročí vzniku Československa. Na snímku s dalším výborným vítkovickým hokejistou Petrem Holubářem

Čili existuje varianta, že za pár let bude opět jméno Kotala ve vítkovickém hokeji?

Teoreticky. Ale uvidíme, jestli ho to bude bavit. Já bych si to i přál, ale tlačit na sílu jej do ničeho nebudu. Stejně tak jsem to měl se svým synem. Chceš? Tak se pokusím ti pomoct. Nechceš? Nebudu tě na sílu nutit.

Končíte definitivně svou bohatou kariéru, která v té profesionální části byla velice úspěšná. Když se ohlédnete za těmi bezmála padesáti lety v hokeji, co se vám jako první vybaví? Jaký nejlepší okamžik vám hned vytane na mysl?

Wow, no z té profesionální kariéry to mám takové tři období. Samozřejmě jako první se mi vybaví starý Kotas. To bylo něco, co už asi nikdy nebude.

Jako kapitán staré gardy Vítkovic zvedl několikrát nad hlavu pohár za vítězství v řadě mezinárodních turnajů

Kromě atmosféry, v čem konkrétně vám starý Kotas tak učaroval?

Já jsem jako čistý odchovanec Vítkovic prošel celou přípravkou, všemi žákovskými kategoriemi a pořád jsme hráli na Ledňáčku. Kotas, tam hrálo ligové áčko. Takže pro mě byl Kotas takovou první metou, dostat se z Ledňáčku na Kotas znamenalo dostat se už doopravdy do toho ligového týmu. Vítkovice v té době hrály o titul a já jako dorostenec koketoval s A-mužstvem, takže jsem zažil ten velký úspěch v roce 1981.

Co dalšího se vám při vzpomínkách vybaví?

Krásná léta byla ta juniorská v národním mančaftu, až do dvacítky. A takové třetí skvělé období, to byly ty další roky ve Vítkovicích. Ať už tam byly vrcholy, nebo pády, byl to krásný život.

V roce 1993 nechyběl Lumír Kotala v týmu vítkovických vicemistrů

Krásný hokejový život na ledě i mimo něj…

Přesně tak, legrace na ledě i mimo led. Tenkrát to ještě šlo, v dnešní době už to bohužel nejde. Dnes je ten sportovní život jiný.

Naťukl jste mistrovskou sezonu 1980/1981. Málokdo ví, že jste v ní skutečně debutoval v A-mužstvu Vítkovic, a to dokonce v tom vypjatém závěru sezony, kdy se bojovalo o titul. Jaké to bylo, naskočit do toho rozjetého rychlíku, na jehož konci byl mistrovský pohár a zlaté medaile?

Pro mě to bylo těžké období. Bohužel v té době mi zemřel otec. Já jsem se s tím musel popasovat. Kdyby otec tehdy nezemřel, mohl jsem si to více užít… ale tak to jsou kdyby a na to se nehraje.

Pomohl vám v té těžké situaci hokej, že jste měl možnost soustředit se na něco jiného?

Pomohl a hodně. Stoprocentně. Hlavně mi pomohli ti staří borci v týmu – Miloš Holaň, Franta Černík, Láďa Svozil. Ti mě z toho mého osobního problému vytáhli. Když to tak řeknu, byli to moji víceméně tátové. Moc mi pomohli. Samozřejmě to bolí do dneška, ale bohužel takový je život.

Na konci 90. let, při ukončení profesionální kariéry, převzal Lumír Kotala památeční dres z rukou tehdejšího GM Vítkovic Františka Černíka

Titul 1981, finále 1993 se Spartou, angažmá v zahraničí. To byla profesionální kariéra. A co ta po-profesionálním období? Jak vzpomínáte na časy se starou gardou?

Ona to původně nebyla stará garda, ale hráli jsme za Starou Bělou, až později nás vzal pod křídla vítkovický oddíl a stali jsme se oficiálně starou gardou Vítkovic. Ale i tohle období bylo super. Nezaháleli jsme. Franta Černík a pak náš manažer Míra Dětský toho udělali hodně. Míra Dětský je strůjce toho, kam se stará garda po organizační stránce dostala. A patří mu za to velký dík. To byla řada turnajů a skvělých zájezdů. Díky Danovi Kyselovi a jeho kontaktům jsme se podívali do Francie, do Alp do Chamonix. Tam jsme se předvedli na sportovním poli jak na ledě, tak na svazích. Byli jsme ve Slovinsku, na Bledu. Skvělé byly projekty, kdy jsme napůl s třineckou starou gardou vyjeli do Ameriky, nejdříve do Toronta a okolí a pak Boston, New York a Miami. To byly opravdu vrcholy, krásné zážitky i hokejové i mimohokejové. Navázali jsme kontakty s místními týmy starých gard. A kromě toho samozřejmě turnaje tady, jak se říká okolo komína – Třinec, Slovensko. Tyhle turnaje prakticky každým rokem vyhráváme. Takže super zážitky a krásné vzpomínky.

Vyprávíte o tom tak zapáleně, že se moc nechce věřit, že byste opravdu už hokejový život chtěl hodit za hlavu…

A tak chuť hrát a být u toho pořád je. Jak jsem říkal, hokej pro mě určitě nekončí. Člověk má myšlenky na konec, ale vždy pak přijde nějaký impuls. Takže sice už asi hrát nebudu, ale u hokeje zůstanu, s klukama určitě něco vymyslíme (pousměje se).