Můj divoký hokejový život – tak se jmenuje autobiografická kniha Miroslava Fryčera (57 let), která v těchto dnech vychází. Bývalý vítkovický útočník a kouč v ní vzpomíná na ligové a reprezentační začátky, přibližuje detaily útěku do Kanady, barvitě popisuje roky strávené v NHL, kde se mj. stal prvním českým účastníkem Utkání hvězd, a bilancuje i své trenérské zkušenosti. Upřímně, s nadhledem a humorem, jak je u něj zvykem.
„Už roky jsem si říkal, že můj životní příběh, se všemi velkými chvílemi i průšvihy, by vydal na knihu. A teď se stala skutečností. Věřím, že se fanouškům bude líbit,“ říká k publikaci čítající 280 stran, na níž spolupracoval se sportovním novinářem Lubošem Brabcem.
Důležitá část knihy je věnována působení ve Vítkovicích, kde Miroslav Fryčer hrál v letech 1976-81. „Vyrůstal jsem v Karviné, a když jsem v šestnácti 
letech dostal nabídku jít do Ostravy, nebyl jsem úplně nadšený, protože Vítkovičáci nebyli naši nejlepší kamarádi,“ usmívá se. „Ale byl to správný krok. Poznal jsem tady skvělé hráče a zažil krásné sezony. Hned na začátku jsem měl štěstí, že si mě pod křídla vzal Vláďa Vůjtek, který velmi ovlivnil moji kariéru. A ve Vítkovicích jsem potkal i osudového spoluhráče a kamaráda Láďu Svozila.“
Fryčer emigroval v září 1981. Ještě předtím patřil k hlavním postavám tažení za dosud posledním vítkovickým titulem. „To byla úžasná věc, kterou budu mít před očima po zbytek života. Měli jsme tenkrát výborné mužstvo. Sedli jsme si lidsky, byli jsme silní na všech postech i dobře generačně sladění. Pro mě to byl největší týmový úspěch v kariéře,“ připomíná útočník, který v knize prozrazuje, proč se rozpadla slavná lajna Fryčer-Svozil-Vlk i jako fintou získaly Vítkovice asi rozhodující výhodu v soupeření s Českými Budějovicemi.
Do Vítkovic se Miroslav Fryčer vrátil dvakrát jako trenér, v letech 1994-95 a 2006-07. „Všechno nevyšlo, jak jsem si představoval, ale to už je minulost. Těší mě, že jsem mohl jít v tátových stopách, který taky dřív Vítkovice trénoval. A rád vzpomínám na hráče, jako byli Zbyňa Irgl, Peťa Hubáček, Pavel Trnka, Jirka Burger a další. Byla radost s nimi pracovat. S řadou z nich jsem stále v kontaktu, stali se z nás kamarádi. Vždycky si máme co říct, nejen o hokeji,“ uzavírá Fryčer.
—Ukázka z kapitoly „Vítkovický titul“—
Zápas s Gottwaldovem byl přesně z těch, kdy musíte udělat poslední krůček, víte, že úspěch, za kterým tak dlouho jdete, je na dosah, ale o to víc máte svázané ruce i nohy.
Domácí hráli v klidu. Už byli zachránění, o nic jim nešlo. Navíc za ně chytal Ivan Podešva, který o dva roky dřív musel z Vítkovic odejít a pořád to bral jako křivdu. Překonával se, chtěl ukázat, že klub udělal chybu. Zato my jsme od začátku byli jaloví. V křeči. Puky nám odskakovaly, všude jsme byli pozdě, skoro nic nám nevycházelo. Pak mladý Rosťa Vlach vykoupal v brance Česťu Šindela a Gottwaldov vedl 1:0. Balvan na našich zádech byl zase o něco těžší.
Neměli jsme moc informací o stavu v Litvínově, ale tušili jsme, že Motor nezakopne.
A nezakopl.
Museli jsme zápas otočit, protože jsme měli horší skóre i vzájemné zápasy. Na tribunách byly asi tři tisícovky fanoušků z Ostravy a ti nás hnali dopředu. V téhle atmosféře jsme nemohli selhat.
Deka z nás spadla až ve 45. minutě. Nejdřív vyrovnal Miloš Říha a třináct vteřin po něm jsem přidal druhý gól, svůj třiatřicátý v sezoně a nejdůležitější. Šanci jsme už nepustili. Nakonec jsme vyhráli 4:2, když výsledek pojistil znovu Miloš gólem do prázdné branky.
Bylo 15. března 1981 a Vítkovice slavily vytoužený titul. První po devětadvaceti letech a zatím i poslední.
Euforie vypukla naplno. Naši skvělí fanoušci zaplavili led a oslavy se plynule přenesly do kabiny. Byla to chvíle, kvůli které hokej hrajete. Chvíle naprostého štěstí, nadšení, úlevy i sportovního zadostiučinění. Když si na to vzpomenu, i po letech mi naskočí husí kůže.
Franta Černík dobře z Jihlavy a z nároďáku věděl, jak se takové úspěchy mají oslavit.
Chvíli po siréně donesl šampus a doutníky, které nakoupil předem, ale schovával je před námi, aby neurazil hokejového boha.
Všechno teklo proudem, no paráda.
Na večeři jsme zašli do nedalekého hotelu Moskva, ale tam na nás padly nastřádaná únava a stres. Byli jsme tak psychicky vycucaní, že jsme neměli sílu dál slavit. Týdny jsme si v kabině plánovali, jak to pořádně roztočíme, až získáme titul, a najednou jsme na sebe jenom znaveně koukali. Navíc mě, Frantu a Česťu čekalo reprezentační soustředění před mistrovstvím světa a zbytek týmu jel rovnou z Gottwaldova na nějaký nesmyslný turnaj do Jihlavy. Na velký tah nebylo ani pomyšlení.
Dal jsem si dvě piva, třetí jsem nedopil a potom mě naši vzali autem domů. Byl jsem moc rád, že táta mohl být na posledním utkání, protože tenhle historický titul patřil i jemu.
Kdo mi tam chyběl, byl Láďa Svozil. S nohou v sádře seděl u Mikrofonu za hokejem a na dálku nám držel palce.
Bylo mi i trochu líto, že jsme nemohli závěrečný krok k titulu udělat doma. Přitom zápas s Plzní měl být poslední, ale 26. kolo se přesunulo na úplný konec sezony, takže jsme museli ještě do Gottwaldova. Škoda. Slavit na Kotasu, s deseti tisíci fanoušky, to by byla úžasná a šílená věc, jakou Ostrava nikdy nezažila.
Knihu „Můj divoký hokejový život“ zakoupíte na www.frycer.cz nebo u nejlepších knihkupců.
