Ikonický hráč i trenér Vladimír Vůjtek slaví přesně 17. května velké životní jubileum. Rodák z Klimkovic, který je Vítkovičákem tělem i duší slaví své 70. narozeniny. I v tomto věku je významnou součástí trenérského týmu ostravského klubu. HC VÍTKOVICE RIDERA přeje Vladimíru Vůjtkovi hodně zdraví a štěstí!
Vladimír Vůjtek je pojem nejen ve Vítkovicích, ale i v celém českém hokeji, vavříny a úspěchy sbíral také na Slovensku a v neposlední řadě uhranul rovněž hokejové Rusko. Legendární osobnost slaví přesně 17. května své 70. narozeniny, ovšem sám Vladimír Vůjtek si věk vůbec nepřipouští.
„Na tenhle věk se rozhodně necítím. Samozřejmě není to jako ve dvaceti, přece jen tělo je opotřebované, ale cítím se rozhodně mladší, než na sedmdesát,“ usmívá se do široka trenérská i hráčská legenda.
Většina současných fanoušků zná Vladimíra Vůjtka především z pozice trenéra, nicméně rodák z Klimkovic byl také výborným hokejistou, který poprvé hrál za A-tým Vítkovic už v polovině 60. let a při svém debutu se uvedl opravdu skvěle. „Svůj první zápas za muže ve Vítkovicích si zcela jasně vybavuju. Byla to tehdy sice druhá liga, nebyla to nejvyšší soutěž. Bylo mi tehdy osmnáct a ještě na starém zimáku na Kotasu jsme hráli proti tehdejšímu KPS Brno, já jsem hned ve druhém střídání dal gól na jedna nula,“ vypálí ze sebe bez jediného zaváhání.
Srdce Vladimíra Vůjtka bilo a bije pro Vítkovice. V ostravském klubu začínal a s ním spojil své největší hráčské i trenérské úspěchy u nás. O tom, jakou osobností byl už v době své aktivní kariéry svědčí fakt, že na svém dresu nosil kapitánské céčko dlouhých sedm sezon, poprvé přitom už jako pětadvacetiletý mladík v týmu, ve kterém byla řada velice zkušených třicátníků. Škoda jen, že se nedočkal mistrovského titulu s ostravským klubem, dva roky před zlatou sezonou totiž odešel do Dukly Trenčín. O co jej ale ochudil přestup ve sportovním životě, to mu bohatě vynahradil po osobní stránce, právě v Trenčíně našel Vladimír Vůjtek svou životní lásku v podobě manželky Magdy, kterou poznal už při svém „vojenském“ působení. Každopádně modro-bílé srdce nezapře dodnes.
„Vítkovice jsou můj klub, já jsem Vítkovičák od narození. Můj táta pracoval ve vítkovických železárnách, já jsem šel taky do učení do vítkovických železáren. Hrát jsem začínal za vítkovické učiliště, pak za ligový dorost, pak za první mužstvo a hrál jsem ve Vítkovicích kromě dvou let na vojně až do roku 1979. Pak jsem odešel na dva roky do Trenčína, pak čtyři roky v Karviné, tam už jsem začal působit jako trenér a pak jsem se vrátil do Vítkovic a dá se říct, že se do nich pravidelně vracím dodnes,“ pokyvuje hlavou.
A jeho slova dokládají fakta. Jako trenér se do Vítkovic vrátil v roce 1985, pak znovu v roce 1991. Po stříbru se Zlínem přišel do Ostravy opět v roce 1996 a hned bojoval s Vítkovicemi o titul ve finále 1997. Úspěšně také pomáhal zachránit extraligovou příslušnost v sezoně 1999/2000. Pak začala ruská anabáze Vladimíra Vůjtka, která přinesla dva mistrovské tituly s Lokomotivem Jaroslavl a bronz s AK Bars Kazaň. V roce 2004 znovu příchod do Vítkovic v nezapomenutelné sezoně výluky v NHL, která těsně a hodně nešťastně skončila před branami extraligového finále. Po krátké zdravotní pauze zamířil znovu do Ruska a vedl dokonce i slavné Dynamo Moskva. Pak přišla reprezentační kariéra. Vladimír Vůjtek dokázal se slovenskou reprezentací nemožné a v roce 2012 se stal vicemistrem světa. Vytouženého angažmá se dočkal i u české reprezentace, kterou vedl na světovém šampionátu 2016. Během všech těch let zažil mnoho skvělých momentů.
„Těch momentů, které mi utkvěly v paměti je samozřejmě více, ale v trenérské kariéře považuji za největší moment vítězství nad Kanadou ve čtvrtfinále mistrovství světa v roce 2012 se slovenským národním mužstvem. Pokud jde o Vítkovice, tak nejvíce vzpomínám na rok 1993, kdy jsme hráli finále proti Spartě. Vybavuju si ty zápasy, kdy jsme na Spartě remizovali v sérii jedna jedna na zápasy a cestou zpátky do Ostravy všichni onemocněli a museli jsme hrát v horečkách a zesláblí. V obou domácích zápasech jsme po dvou třetinách vedli, ale ve třetí třetině už nám chyběla síla, oba jsme prohráli a tím jsme přišli o titul. Ta vidina titulu přitom tehdy byla velice blízko,“ vypočítává nejemocionálnější zážitky své trenérské kariéry.
Není žádným tajemstvím ani překvapením, že Vladimír Vůjtek je otec rovněž bývalého vítkovického hokejisty Vladimíra, který hrál i slavnou NHL, je bronzovým medailistou z MS 1997 a v roce 2000 se stal i mistrem české extraligy. Kromě toho působil i ve Finsku a Švýcarsku. Nyní je úspěšným trenérským agentem. Ovšem rodinný klan Vůjtků pokračuje ve sportovní tradici.
„Vnuk od dcery Šárky hraje hokej za Duklu Trenčín. Teď měl sice nějaké zdravotní problémy, takže nemohl dlouho hrát, takže teď to musí dohnat a je otázka, jak se mu to povede. Vnučka, taky od Šárky, hraje tenis na velice dobré úrovni, reprezentuje Slovensko do osmnácti let, uvidíme, jak se to u ní vyvine,“ přemítá Vladimír Vůjtek.
Sedmdesátku by sympatickému Vladimíru Vůjtkovi hádal jen málokdo. Je stále plný elánu a optimismu. I hokejovému světu má stále, co dát, o čemž svědčí jeho zatím poslední návrat do Vítkovic před sezonou 2016/2017. Od té doby je platnou součástí trenérského týmu HC VÍTKOVICE RIDERA jako senior konzultant a v době účasti hlavního kouče Jakuba Petra na MS do 20 let se na pár zápasů také vrátil na střídačku svého milovaného klubu.
Významné jubileum si zaslouží pořádné oslavy. K nim ovšem s humorem sobě vlastním Vladimír Vůjtek okamžitě poznamenává. „Já bych byl rád, kdybych to přežil.“ A s úsměvem dodává: „Samozřejmě už v sedmdesáti člověk nemůže juchat tak, jako mohl třeba ve čtyřiceti. Já věřím, že se dobře pobavíme. Bude to naněkolikrát, nebudu to slavit najednou.“
HC VÍTKOVICE RIDERA blahopřeje Vladimíru Vůjtkovi k životnímu jubileu a přeje hodně zdraví, štěstí a radosti do dalších let.
