Českou větou „Jak se máš?“ začal pozápasový rozhovor s kanadským sympaťákem a dnešním jediným vítkovickým střelcem Samuelem Bittenem. Ten byl po zápase nadšený z premiérového gólu v české nejvyšší soutěži a mezi novináře přišel i s pukem, se kterým překonal libereckého Petra Kváču. Radost z první trefy mu ale sebral nepříznivý výsledek zápasu.
Same, jak hodnotíš utkání proti Liberci?
Osobně jsem rád, že se mi povedlo vstřelit gól, ale zároveň je mi líto, že nepomohl k vítězství. Myslím si, že jsme dřeli. I trenér nám po zápase říkal, abychom měli hlavy vzhůru. Zítra nás čeká další důležité utkání, takže musíme myslet pozitivně a jít si za tím.
Vstřelil jsi dnes první extraligový gól, řekněme, že byl trošku neobvyklý. Jak jsi to viděl ze svého pohledu?
Ano, byl trochu neobvyklý, ale vždy říkám svému bratrovi, že nikdo se nebude ptát, jak padl, ale je důležité, že padl. Beru to tak, že každý gól se počítá a jsem rád, že se mi dnes podařilo ho vstřelit.
Soupeř si vzal trenérskou výzvu. Byl sis jistý, že gól bude platit nebo ses obával?
Bylo to zmatené. Když jsem viděl, že si kouč soupeře bere trenérskou výzvu, byl jsem hrozně nervózní. Říkal jsem si, že to není možné, vždyť je to moje první branka! Zase ta moje smůla… Navíc mohla zápas zvrátit. Nakonec to uznali a já měl radost. Jak říkám, byl to zvláštní gól, ale šel jsem si za ním. Od kluků pak bylo hezké, že mi přivezli puk na památku.
Vstřelil jsi už někdy jednodušší gól?
(směje se) Pravděpodobně ano. Během své kariéry jsem nastupoval se spoustou skvělých hráčů a mám za sebou pár povedených tečí a dorážek.
Slyšel jsi nějaké písknutí nebo nějaký pokyn, abys přestal hrát? Protože brankář Kváča údajně slyšel rozhodčího zapískat.
Ne nic takového jsem neslyšel. Právě proto, jsem hrál až do hvizdu rozhodčího. V první chvíli jsem nerozuměl tomu, proč si berou trenérskou výzvu, myslel jsem si, že je to možná kvůli té sekeře. Ale jak říkám, žádný hvizd jsem neslyšel, takže jsem šel přímočaře do brankoviště zkusit najít puk, což se mi povedlo. Jsem rád, že jsem se trefil.
Jaké jsou tvé první pocity z extraligy? Je to asi trochu jiný hokej, než na který jsi zvyklý z Chance ligy. Je to tak?
Ano, je to trochu jiný hokej. V Porubě mě dobře připravili na tuto šanci. Jsem moc rád, za příležitost, kterou jsem tady ve Vítkovicích dostal a jsem rád, že mi tady Poruba umožnila hrát a rozvíjet se, protože je to má první sezona mezi profesionály.
Jaká je tvá role tady ve Vítkovicích? Más za úkol přitvrdit hru?
Je to tak trochu můj styl hry. Ať se hra vyvíjí jakkoliv, jsem rád za to, že můžu být přínosný ve více směrech. Můžu hrát fyzicky, když to tým potřebuje, klidně shodím rukavice, ale samozřejmě také rád střílím góly. Dnes jsem si to užil a jsem rád, že jsem týmu ukázal, že umím dát taky gól.
Vítkovická kabina je teď trochu mezinárodní. Najdeme tady Rusy, Lotyše nebo Kanaďany. Jaká je teda nejpoužívanější řeč v kabině?
Pro mě je to určitě angličtina. Jsem tady od srpna, trošku češtiny jsem už pobral, ale ne tolik. Snažím se, ale každopádně je to angličtina. Můj rodný jazyk je ale francouzština.
Může být pro komunikaci výhodou, že oba ruští spoluhráči působili na univerzitě?
Určitě. Oba mluví anglicky dobře, takže je to výhoda.
Řekl jsi, že tvým primárním jazykem je francouzština. Odkud tedy tvá rodina pochází?
Pocházím z Ottawy, kde se mluví anglicky i francouzsky, ale má matka je Francouzka a pochází z Québecu, takže s ní musím mluvit vždy francouzsky.
Sledují tví rodiče, jak se ti vede v České republice?
Ano, sice se nedívají přímo na zápasy, ale pozorně sledují příspěvky na Twitteru. Podívají se ale až později, protože je mezi námi časový posun šesti hodin. Jsem si ale jistý, že budou šílet a skákat radostí!