Ve čtvrtek 7. října oslavil Jaroslav Lyčka své 70. narozeniny! Ani současné generaci jej není třeba příliš představovat, vždyť kdo by neznal kapitána vítkovických mistrů z roku 1981, obětavého bojovníka a velkého srdcaře modro-bílého celku.
Velice dobře Jaroslava Lyčku vystihuje kapitola z knihy 90 let hokeje ve Vítkovicích…
Bojovník, který by jako první zvedl pohár nad hlavu
Jaroslav Lyčka
7. října 1951 v Ostravě
Post: obránce
Odchovanec: Vítkovice
Ve Vítkovicích: 1969 – 1970, 1972 – 1986
V reprezentaci: 8 zápasů, 2 góly
Největší úspěchy:
Mistr Československa 1981
Vicemistr Československa 1983
Bronzový medailista 1979
Postup do I. ligy 1973 a 1985
Neústupný bojovník, který dokázal schytat nejednu ránu, ale na oltář týmového úspěchu byl ochotný přinést největší oběti. Jaroslav Lyčka byl ve své době jedním z největších buldoků vítkovické defenzivy. Byl jedním z prvních v nové generační obměně na konci 60. let a stal se také pilířem druhé zlaté generace. V památné mistrovské sezoně 1980/1981 převzal po Ladislavu Svozilovi kapitánské céčko a mohl tak jako první nad svou hlavu zvednout mistrovský pohár, pokud by při posledním zápase soutěže stříbrný grál pro šampiony byl na stadionu ve Zlíně.
Jaroslav Lyčka byl a je Vítkovičákem každým coulem. S hokejem začínal ve Vítkovicích a téměř po celý hokejový život jim byl věrný. Do kádru A-mužstva se probojoval ještě před dovršením dvaceti let. Dveře tehdy druholigového kádru pootevřel v sezoně 1969/1970. Pak si odbyl ještě vojnu v Dukle Jihlava, ale v pozdějších letech se stal jednou z hlavních opor týmu Rytíře Vítka.
Stál u všech velkých a klíčových momentů 70. let a první poloviny 80. let. Po návratu z vojny se v týmu trenéra Miroslava Vlacha také podepsal pod úspěšný návrat Vítkovic do I. ligy po dlouhých 6 letech. Nová generační obměna přicházela. Právě Lyčka a jeho vrstevníci – například Miloš Holaň starší, Vladimír Stránský, František Černík, Zbyněk Neuvirth, Jaroslav Vlk, Vladimír Vůjtek – měli převzít roli lídrů. A zvládli to na výbornou.
Respekt svých spoluhráčů, ale především soupeřů si vydobyl svou neústupností. Bojovností. Kdyby se v té době počítala statistika Radegast Index, patřil by jistě k nejlepším v celé lize. Fandové na zimním stadionu Josefa Kotase pravidelně tleskali obětavým zákrokům blonďáka s číslem 2 na zádech a neodmyslitelným chráničem brady.
Ostravského rodáka reprezentace téměř míjela, i když ne tak docela. V dresu ČSSR odehrál 8 zápasů a připsal si v nich dva góly. Hrál ovšem i v „B“ týmu národního mužstva. V roce 1977 byl účastníkem zájezdu, během kterého se československé béčko – s řadou vítkovických hokejistů – představilo v Kanadě a USA a dokonce sehrálo 8 zápasů s profesionálními týmy WHA, tehdejší konkurence NHL, v jejichž týmech nastupovaly hvězdy jak Gordie Howe, Bobby Hull či mladičký Wayne Gretzky. Výsledky zápasů se přitom počítaly do tabulky WHA, a tak zámořští profesionálové Čechoslováky vůbec nešetřili. Právě s legendárním Gordie Howem svedl Lyčka několik osobních soubojů v duelu s Hartfordem a v těžké zkoušce proti vítězi Stanley Cupu obstál a ukázal, že má i na tuto úroveň.
Vítkovice v té době už finišovaly se skladbou konkurenceschopného mužstva, které mělo atakovat nejvyšší příčky. Bronz 1979, pouhé čtyři body za mistrovským Slovanem, byl jasným důkazem. Vrchol přišel o dva roky později.
Právě v oné památné sezoně 1980/1981 byl už Jaroslav Lyčka zkušeným tahounem mužstva. Zhruba v polovině sezony převzal po Ladislavu Svozilovi kapitánské céčko a nakonec se mu podařilo mužstvo dovést k vytouženému titulu. V rozhodujícím zápase v Gottwaldově, ve kterém Vítkovice prohrávaly 0:1, nastřelil břevno a od tohoto okamžiku se obraz hry začal měnit ve prospěch Ostravanů, až skončil výsledkem 4:2 a Vítkovičtí mohli slavit druhý mistrovský titul. Právě Jaroslav Lyčka, jako kapitán, mohl tehdy na zlínském ledě zvednout pohár pro šampiony nad hlavu jako první, kdyby s ním ovšem tenkrát soudruzi z ČSTV neseděli v Litvínově v domnění, že jej budou předávat Českým Budějovicím.
Zisk zlata ale kariéru Jaroslava Lyčky neukončil. Jako zkušený třicátník pokračoval, v roce 1983 zkompletoval svou ligovou medailovou sbírku (bronz 1979, zlato 1981 a stříbro 1983). Až pak přišla nepříjemná sezona 1984/1985, kdy se Vítkovice musely rozloučit s první ligou. V následujícím ročníku si tým předsevzal návrat mezi ligovou elitu, a to se nakonec podařilo. Pro Jaroslava Lyčku to byl po sezoně 1972/1973 druhý postup z druhé ligy do nejvyšší soutěže.
Rok 1986 znamenal konec kariéry Jaroslava Lyčky ve Vítkovicích. Pětatřicetiletý hráč využil možnosti zkusit zahraniční angažmá. V hokejově možná trochu exotické Velké Británii se ale stal miláčkem publika. Hájil barvy týmů Dundee Rockets a Lee Valley Lions. S aktivní kariérou se definitivně rozloučil v roce 1989.
I ve dnech 90. výročí založení vítkovického klubu zůstává Jaroslav Lyčka usměvavým dobrosrdečným člověkem a velkým fanouškem vítkovického hokeje. Fandové jej mohli vidět přímo na vítkovickém ledě při 30. výročí mistrovského titulu v roce 2011, nebo také častokrát později při předávání zelené helmy Radegast Indexu vítkovickým bojovníkům. Dodnes patří k jedněm z nejvěrnějších fandů svých následovníků a modro-bílé srdce je stejně silné, jako bylo v dobách, kdy sám bojoval na ledě.
