V kariéře hokejisty je milník 1000. odehraných utkání v jedné soutěži velkým momentem. Pro vítkovického zadáka Jana Výtiska tato chvíle přišla v domácím utkání s Karlovými Vary, kde byl vidět před oběma brankami. Oslavy této mety vyšperkovala tříbodová výhra, takže radost s fanoušky mohly být o to bujařeší.
Honzo, ve druhé třetině přišly dva rychlé obraty. Nejprve karlovarský a pak i vítkovický… jak jsi to viděl ty?
My jsme ten zápas asi nenastartovali jak jsme měli. Byl tam ten ceremoniál a než jsem se do toho dostali, bylo to takové vláčné ta první třetině. Pak jsme dostali góla a pořád to nebylo ono. Pak to tam Oli (Rostislav Olesz) dvakrát fouknul a za stavu 3:2 se to otočilo a my zase začali hrát ten hokej jako dvě třetiny s Třincem.
Rosťa Olesz říkal, že při té brejkové šanci už jsi musel mít zamlženo před očima. Jak jsi viděl to své zakončení?
Jako je to pravda. Pro mě je ta útočící brána vždycky daleko. Už jsem ale jednou říkal, že čím více se přibližuju k soupeřově bráně tak se zmenšuje a zmenšuje. (úsměv) Bylo to úplně to samé. Já jsem tam jel a viděl jsem i Zdrahoše (Patrik Zdráhal), který tam šlape. Pak se to tam zavřelo a je vidět, že se do takové šance dostanu fakt jednou za rok. Nebo jednou za deset let. Jsem to nezvedl no, jsem takový dřevák.
Ale pak jsi tam na druhou stranu dostal ránu do nohy, to by třeba letělo do brány…
Tak od toho tam jsem abych bránil. Ty góly obstarali Oli a Kučis (Rostislav Olesz a Lukáš Kucsera) a tam se to po té mé šanci zase valilo na nás zpět do obrany. Jsou to hrozně důležité tři body, teď máme zase volno a připravíme se pořádně na pátek.
Teď pojďme k tobě. Jak sis užil své 1000. utkání v Extralize?
Pro mě to bylo emotivní, když jsem viděl ty hráče, kteří mi přejou. Ty kluky, s nimi jsem hodně zažil a hlavně tam ty slovenské hvězdy, které jsem potkal v Liberci. To jsou úžasní kluci. Nejen tím co dokázali, ale bylo jich tam více. Já když to tak řeknu, byl jsem na měkko, protože mě to hodně potěšilo. Na druhou stranu jsem z toho měl trošku strach, protože když je před zápasem ceremoniál, tak to stojí za dvě věci. (úsměv) Ale naštěstí máme tři body a urvali jsme to.
Když začínáš s hokejem, je třeba ta tisícovka nějaká vysněná meta? Jsi vlastně teprve 17 hráč, kterému se to povedlo…
Pro mě to je velké číslo. Pro mě to je nějaké zadostiučinění k té mé kariéře. I s tím, že mám něco za sebou. Moc si toho vážím a jak říkáš, hodně lidí nemá tu tisícovku zápasů. Je to ale ovlivněno i tím, že jsem nikdy nehrál venku a hraju jen tady doma. A asi už dohraju… (smích) Uvidíme, snad tam ještě nějaké ty zápasy přidám.
Tvůj taťka říkal, že když tě před 30 lety na led, tak si vzpomíná na toho kluka v oteplovačkách a ušance jak neumí vůbec bruslit. Máš nějakou vzpomínku na své první hokejové krůčky?
Vybavím si, no. Ty začátky byly těžké, protože když mě taťka přivedl na hokej, tak mě hned šoupli k o rok starším klukům. Nějak to vycházelo věkově a oni už tam lítali po ledě a já se držel mantinelu a šmatlal jsem na tom… teda, ne že bych já po tom ledě nějak lítal, to určitě ne. I když dneska jsem ujel, takže něco jsem zlepšil. (smích) Ale ty začátky byly krušné a když na to vzpomínám, dostal jsem od babičky dres, který měl kapsičku na puk tadyhle na prsou. Jako bylo to krušné ty začátky, ale nějak jsem to přetrpěl a probojoval jsem se až do dnešní doby a dnešního zápasu.
To byl pletený dres od babičky?
Pletený nebyl, ale byl takový bílý. Tadyhle nahoře jsem měl kapsičku abych si tam mohl dát puk, protože s těma staršíma jsem ten puk moc neměl. Takže jsem měl vždycky svůj. (úsměv) Bylo to těžké.
Babička na jubilejním utkání také byla, takže to bylo takové milé…
Je to tak, babička tady také byla. Už má taky nějakých 86 let, takže tady tojít je pro ni taky už kumšt. Jsem ale rád, že jsem měl na zápase dneska všechny své nejbližší, které kolem sebe mám. A jsem za to strašně vděčný, rodičům, rodině a těm nejbližším. Jak jsem říkal i na ledě fanouškům a spoluhráčům, v kariéře jsem potkal spoustu dobrou partu. Vždy jsem to chytil tak, že ti kluci byli úžasní a bez nich to člověk nikam nedotáhne. Za to jsem rád a hodně bych chtěl poděkovat i Aleši Volkovi, který to se mnou táhnul celou tu mou kariéru a se vším mi vždy pomohl. Takže za to velký dík patří i jemu.
Podle klubových údajů jsi i svůj první zápas odehrál s Karlovými Vary, tisící zápas taky. Vyšlo to tedy hezky, vzpomeneš si i na ten první zápas?
Premiéru tu si nepamatuju. Vím jen, že jsme poprvé naskočili za chlapy spolu se Zbyňou Irglem, ale myslím si, že to byl Třinec. Nevím, možná máš jiné informace. Jako ono se psalo, že mám tisícovku už před patnácti zápasy, že jo. (úsměv) Takže doufám, že tam nějaký zápas zase nevypadne a nebudeme třeba opakovat celý ceremoniál. Ale když v tom zápase vyhrajeme, tak to beru.
Říká se, že pokud bys nedostal nabídku z Vítkovic, tak bys asi kariéru dohrál v Liberci. Je to pro tebe takový druhý domov?
Na Liberec se nedá zapomenout, strávil jsem tam skoro sedm let. Člověk si tam najde přátele, kamarády a bere to tam už jako svůj domov. Je pravda, že pokud by nepřišla nabídka z Vítkovic a podepsal bych ještě v Liberci, tak bych tam asi zůstal na trvalo. Protože dcery tam byly sedm let se mnou, tady do Ostravy jsme pořádně nejezdili. Takže bychom asi zůstali a Liberec navždy zůstane mým druhým domovem.
A to že jsi v Liberci jako kapitán dotáhl tým k titulu, to je asi druhý výrazný milník spolu s tou tisícovkou zápasů. je to tak?
Já jsem na ten titul čekal dlouho. Vždycky to bylo druhé nebo třetí místo. Já jsem rád, že jsem se nakonec dočkal. Že jsme ten titul získali, ale zase to bylo loučení po titulu a odcházel jsem. Takže tam jsem měl takové rozporuplné pocity, ale jak říkám, nelituju že jsem odešel a dostávám tady obrovský prostor na ledě a šanci. Už bych neměnil.
Foto: Pavel Netolička
