DNES PŘED 72 LETY: Vítkovice poprvé mistry

Datum publikování:19. 1. 2024

Je sobota 19. ledna 1952 a vítkovičtí hokejisté se poprvé v dějinách stávají mistry republiky! Dramatický průběh finálových bojů, téměř ztracené naděje a nakonec pro mnohé až nečekaný triumf díky lepšímu skóre. Takový byl příběh prvních mistrů, kteří svým historickým zlatem přesně před 72 lety alespoň malinko obarvili šeď a marasmus nejtvrdší doby komunistické totality začátku 50. let.

Sobotní večer, promrzlé pražské ulice se těšily na volnou neděli, bylo v nich živo, vřelo to ale především na štvanickém ostrově. Plný zimní stadion sledoval poslední zápas republikového mistrovství v ledním hokeji. Hráč s koženou helmou na hlavě v červeno-žlutě pruhovaném dresu právě po jednom z dlouhých střídání usedl na lavičku a těžce oddechoval. Osoba v civilním oblečení se k němu přes ohrádku střídačky naklonila a takřka neslyšně předala krátký, ale jasný vzkaz. Únava byla ta tam, hráč se rychle napřímil, jal se povzbuzovat své spoluhráče na ledě i na střídačce. Mohutně, mocně, věděl, že teď musejí dát do hry úplně vše, že nic není ztraceno a že mají mistrovský titul nadosah. Dlouhé momenty, dlouhé minuty. A to už i z amplionů rozhlasu na stadionu zní, že v Kladně ATK remizoval s Tatrou Smíchov 4:4. Útok střídá útok, hraje se naplno, góly padají. A je tady. Závěrečný hvizd rozhodčího ukončuje zápas a 13 000 diváků slaví nové mistry republiky, ti hutníci z Ostravy to dokázali. Poprali se sami se sebou, štěstí jim přálo do karet a najednou jsou nejlepším hokejovým mužstvem Československa. Na jejich červeno-žlutých dresech se v modrém kruhu skvěje nápis Sokol Vítkovické Železárny…

Střídačka mistrovského Sokola Vítkovické Železárny v roce 1952. Zleva Jindřich Schober, kapitán Ladislav Staněk a nejlepší střelec ligy sezony 1951/1952 Oldřich Seiml.

Výhra 8:1 nad Chomutovem v posledním zápase finálového turnaje mistrovství ČSR byla potvrzením, ale na druhou stranu i rozhodujícím faktorem. Vítkovice před tímto zápasem snad už nevěřily, že by mohly na mistrovský titul dosáhnout. Zrovna včera ztratili Vítkovičtí výborně rozehraný zápas s ATK Praha, vedení 2:0 nepřetavili ve výhru, vojáci úřadovali, ostravský rodák a vítkovický odchovanec Milan Vašat v zeleném dresu armádního celku dal dva góly! ATK bylo v čele tabulky a jednoznačně šlo za mistrovským titulem. Vítkovice si rozhodující zápas prohrály samy, armádní celek poskočil na první místo o jeden bod, sobotní utkání s Chomutovem mělo být jen oficialitou, stejně jako závěrečné vystoupení ATK v Kladně proti slabé Tatře Smíchov.

Útočník Vítkovic Oldřich Seiml překonává v zápase s ATK Praha brankáře Záhorského. ATK utkání 18. ledna 1952 vyhrálo 7:4 a bylo předčasně považováno za mistra ligy.
(fotografie vyšla v kolorované verzi v prosinci 1952 v týdeníku Květy)

Možná to bylo ukonejšení, možná podcenění, možná byli vojáci předčasně slavit svůj triumf. Kdo ví? Každopádně jak se říká – není konec, dokud skutečně není konec. V závěrečném dni mistrovství se totiž v Kladně děly zázraky. ATK nečekaně pouze remizoval s pohrobkem slavného LTC Praha 4:4. Tatra Smíchov udržela Vítkovice ve hře. Utkání v Kladně končilo dříve, než zápas na Štvanici. Vítkovičtí ještě bojovali s Chomutovem, když se k nim dostaly zprávy o nečekané bodové ztrátě aspiranta na titul. Původně ospalé a možná vynucené utkání se změnilo, Ostravané rozjeli brankostroj, věděli totiž, že potřebují co nejlepší skóre – rozhodující faktor v případě bodové rovnosti. Výhra 8:1 byla tím, co potřebovali. Byl to útok kapitána Ladislava Staňka, který se pod zlatou výhru podepsal 4 góly, Oldřich Seiml skóroval dvakrát, čímž se rovněž stal králem ligových střelců s 26 góly.

Vítkovická radost na ledě byla nezměrná. Pražské publikum, 13 000 diváků v ochozech stadionu na Štvanici, přálo Ostravanům vítězství z celého srdce. Armádní tým sestavený z odvedenců z celé republiky, byť hrající pod hlavičkou hlavního města, nebyl tím, k čemu by Pražané tíhli a tak raději drželi palce neokoukaným a mnohdy neznámým mladíkům z onoho „ocelového srdce republiky“. A dočkali se. Dočkali se hlavně Vítkovičtí. Dva roky po sobě byli titulu blízko, ale dvakrát brali stříbro, do třetice všeho dobrého, říká se.

Karel Piatkevič (vlevo), kapitán Ladislav Staněk a František Planka, tentokrát už v civilu

Oslavy mistrovského titulu na ledě? Předávání poháru, oficiality? Ba ne. Píše se rok 1952. Moresy „z kapitalistické NHL“ u nás zatím ještě nemají a neměly místo. Po utkání se k hloučku radujících se Vítkovických připojili s gratulacemi soupeři z Chomutova. Ostravané zdviženými holemi poděkovali publiku a zmizeli v útrobách stadionu, v malé šatně pak propukly oslavy. Co teklo? Šampaňské? Pivo? Víno? To ví jen, ti, kteří tam byli, tedy hráči Vítkovic a s nimi také legendární král ligových střelců fotbalu, internacionál Slavie Praha, slavný Pepi Bican, toho času hráč fotbalového Sokola VŽKG, tedy rovněž Vítkovičák, který přišel povzbudit své hokejové kolegy a také kamaráda z fotbalového útok Vítkovic, hrajícího trenéra hokejistů Vladimíra Bouzka.

Každopádně korunování mistrů bylo velice oficiální. V neděli 20. ledna se konalo oficiální zakončení mistrovství republiky v pražském hotelu Belvedere. Po tehdy nezbytné diskuzi a besedě byl novopečeným mistrům z Vítkovic předán skleněný pohár a kožené vaky na výstroj. Ani v Ostravě se nekonaly nijaké velké oslavy. Vítkovický oddíl obdaroval šampiony novými koženými bundami. Za odměnu dostali vítkovičtí hokejisté ještě něco. Složili závazek odpracovat – každý – alespoň 30 hodin na stavbě Nové Huti v Ostravě. Slib splnili, někteří dokonce oněch slíbených 30 hodin překročili čtyřnásobně.

Sezona vítězstvím v lize neskončila. Vítkovičtí hokejisté zažili krátký oddych. V průběhu února byli Blažek a Bubník povoláni do národního dresu na olympiádu do Osla. Zbytek týmu sehrál několik přátelských utkání. V březnu pak novopečené mistry i ostatní elitní ligové celky čekal pražský turnaj „O štít únorového vítězství“.

Cesta za zlatem

Celkově to ale byla netradiční sezona. Zatímco ročník 1950/1951 hrálo v nejvyšší soutěži jen 8 týmů, sezonu 1951/1952 hrálo v Mistrovství republiky (jak se ligová soutěž oficiálně jmenovala) celkem 18 týmů, rozdělených do tří skupin. Skupiny byly více méně regionálního charakteru, ale ani to nebránilo dát například vojenský ATK Praha do skupiny III s Vítkovicemi, Bratislavou, Opavou, Žilinou a Popradem. Základní skupiny byly pro řadu týmů jen povinným rozehráním. To platilo například v případě již zmíněného ATK a Vítkovic. Oba týmy totiž krom sebe samých neměly ve skupině konkurenci.

Vítkovičtí, i když skončili ve skupině po dvou prohrách s ATK druzí, dosáhli jako jediní ze všech tří skupin 100 vstřelených branek. Skóre z 10 zápasů základní skupiny bylo úctyhodné: 100:22. Ostravané zde zaznamenali i svůj dosud nepřekonaný ligový rekord – nejvyšší výhru 26:1 v Žilině.

Ze základních skupin postoupily vždy nejlepší týmy. Top 6 se pak střetla ve finálovém turnaji Mistrovství republiky. Jednokolově a na „neutrální“ půdě. Finálový turnaj se hrál šest dní, nejprve v Ostravě, pak po jednom dni volna v Praze a paralelně některé zápasy v Kladně.

Vítkovice i díky výborné atmosféře domácího publika začaly finále výborně, rozdrtily Tatru Smíchov 9:0, v dalším dni porazily Zbrojovku Brno 5:3 a domácí vystoupení zkompletovaly těsným vítězstvím nad Spartou Praha 2:1. ATK přitom v prvním utkání remizovalo 1:1 se Zbrojovkou, takže vítězem ostravské části finále se staly Vítkovice, které při přesunu do Prahy vedly tabulku mistrovství o jeden bod před ATK.

Ze zápasu Vítkovic s ATK Praha, před bránou armádního celku zcela vlevo Vladimír Bouzek, uprostřed bojuje Zdeněk Návrat

V Praze ale přišel onen zkrat. Dvakrát v základní skupině Vítkovice podlehly ATK, ve finále to nechtěly znovu připustit. V první třetině odskočili Ostravané do vedení 2:0, jenže pak přišlo polevení, obrat ze strany ATK, již zmíněné dva góly ostravského rodáka a vítkovického odchovance Vašata a z vedení 2:0 byla nakonec porážka 4:7 a ATK šlo do čela o bod… Možná vojákům pomohl i fakt, že během volného dne (před zápasem s Vítkovicemi) trénovali, zatímco ostatní týmy se účastnily povinné besedy. ATK vedlo tabulku a bylo předčasně považováno za mistra ligy. Jak to dopadlo, popisuje úvod článku. ATK překvapivě remizovalo s Tatrou Smíchov 4:4, zatímco Vítkovice rozdrtily Chomutov, bodově se na ATK dotáhly a díly výrazně lepšímu skóre potvrdily definitivně první místo.

ZSJ Vítkovické Železárny Klementa Gottwalda – Přeborník ČSR v ledním hokeji 1951/1952
Zleva stojící: Karel Piatkevič, Oldřich Seiml, Ladislav Staněk (kapitán), Zdeněk Návrat, Miloslav Blažek, Jindřich Schober, Vladimír Bouzek (hrající trenér)
Zleva klečící: Stanislav Garstka, Miroslav Hromniak, Zdeněk Nachmilner, Miloslav Otte, Václav Bubník, František Planka, Oldřich Pavlík st.. Na fotografii chybí zraněný Eduard Remiáš
Fotografie před posledním zápasem Finále Přeboru ČSR s Chomutovem 19. ledna 1952.