Vítkovický odchovanec Lukáš Kovář v minulém týdnu dosáhl na milník 500 utkání v nejvyšší české soutěži. Drtivou většinu z nich navíc zaznamenal právě v dresu mateřských Vítkovic. Rozhovor, který vznikl pro klubový bulletin, si teď můžete přečíst také na našem webu.
Lukáši, dnes už se trochu zapomnělo na úspěchy vítkovické mládeže, kterých jsi byl součástí. Jak vzpomínáš na dva juniorské tituly, které jsi získal?
Řekl bych, že oba byly odlišné. V tom prvním byl hlavní ročník 89 a já jsem byl s nimi jako mladý, který se svezl a učil se. Hodně kluků z toho ročníku se pak dostalo i do extraligy namátkou Ondra Šedivý, Honza Káňa nebo Roman Szturc. V týmu jsem byl asi nejmladší. U toho druhého titulu jsem naopak patřil mezi ty nejstarší, takže i cítím, že mám větší zásluhu. Užil jsem si hlavně ten druhý.
V čem vidíš rozdíl mezi těmi dvěma týmy?
Byla to ještě doba, kdy se dbalo na hierarchii, v kolektivu bylo poznat kdo je mladší a kdo starší. Postupem času se to už trochu mazalo, takže dneska už to tak třeba není. U toho druhého titulu ten tým byl více pohromadě. To si ale nechci zpětně vůbec stěžovat, taková doba byla, takže jsem vzal roli, kterou jsem dostal. Myslím, že nejčastěji jsem v obraně nastupoval s Wernerem Hartmannem. Snažil jsem se toho co nejvíce naučit a byl jsem rád za tu roli a šanci, kterou jsem dostal. Myslím si, že mi to hodně pomohlo.
Když jsi v sezoně 2010/11 debutoval v A týmu, v kabině jsi potkával hráče jako Burger, Huna, Ujčík, Vrána nebo Trnka. Pamatuješ si ještě vedle koho tě trenéři 
tehdy postavili do hry?
V té sezoně jsem nastupoval málo, spíše jsem chodil na tréninky s A týmem. Tím, že na soupisce mohlo být více hráčů, tak jsem s týmem hodně jezdil, ale do zápasu jsem nenastoupil. Snažil jsem se nasávat tu atmosféru. Jestli se nepletu, tak do prvního zápasu jsem nastoupil vedle Pavla Trnky. V té době tady v šatně byla samá velká jména. Byla to pro mě velká věc. Na začátku jsem potřeboval najít ten způsob, jak zapadnout nebo jak se s těmi hráči bavit. Byl to pro mě velký skok.
Je dnešní doba už trochu jiná?
Máš pravdu, tehdy byla doba trochu jiná. Každá doba ale má něco, je nejsem takový, abych vzpomínal, jak to bylo kdysi. Byli tady hráči, kteří mi pomohli, stejně tak, jako se teď já snažím pomoci mladým. Doba byla jiná, ale lidi jsou pořád stejní.
Po těch dvou startech jsi strávil další sezonu v juniorce a v tehdy druholigové Porubě. Další příležitost v A týmu přišla až tu následující sezonu, kdy už ses v týmu udržel i pro play off. Ve stejné sezoně jsi vstřelil svou první extraligovou branku. Vzpomeneš si na ni?
Jo, to bylo v Litvínově Pavlu Francouzovi, vzpomínám si na to. Byla to doba, kdy se vyměnili trenéři a já jsem pak začal nastupovat. Byla to výluková sezona a byl tady Roman Polák s Filipem Kubou. Cítil jsem se jako v pohádce, hráli jsme, byla dobrá nálada, v kabině byli velcí hráči. Na Filipa Kubu rád vzpomínám, z jeho hry jsem se snažil vzít si co nejvíce. Docela se mi tehdy i dařilo, cítil jsem důvěru trenérů. Byla to dobrá doba.
V sezoně 2013/14, která byla tvou první kompletní v extralize, jsi nastoupil k osmi utkáním za českou reprezentaci, a nakonec ses málem představil na mistrovství světa. Jak moc s odstupem času mrzí, že se to tehdy nepovedlo?
Vůbec to neberu tak, že by mě to mrzelo. Byl jsem v nároďáku, a to že jsem na mistrovství světa nenastoupil mě nemrzí. Dostal jsem se tam s tím, že tam byl nový trenér Vladimír Růžička, který tým skládal z mladších hráčů. Jezdil jsem na kempy, držel jsem se tam, myslím si, že jsem hrál to, co po mě chtěl. Myslím si, že to byla doba, kdy jsem tam našel uplatnění, hrál jsem svoji hru a jsem rád, že jsem v tom systému s těmi výbornými hráči našel uplatnění. To, že jsem mohl být v nároďáku je jeden z největších zážitků, které mám.
Ty jsi odchovanec Vítkovic, a kromě střídavých startů jsi z Ostravy odešel pryč pouze na dvě sezony, ve kterých jsi vystřídal Frýdek-Místek, Třinec, Chomutov a Trenčín. Na tvé poměry to byly poměrně divoké sezony, jak vzpomínáš na působení mimo Ostravu?
Upřímně musím říct, že jsem rád, že jsem odešel. Je těžké být v jednom týmu celý život, protože si ten hráč s sebou nese to, jak je mladý a je těžké pak získat nějaký respekt, protože ho pořád někdo bere jako mladého. Jsem rád, za ty týmy, kterými jsem prošel. Jsem rád, že jsem byl v Třinci, to byla velká zkušenost. Jsem rád, že jsem si zkusil taky něco jiného a dále pak z toho mohl čerpat a čerpám doteď.
Shodou okolností se to sešlo tak, že kromě Chomutova jsi vždy působil v dojezdové vzdálenosti od domova. Je pro tebe rodina důležitá?
Každý, kdo mě zná ví, že je pro mě rodina hodně důležitá, ale tady to byla spíše náhoda, která se tak sešla. Šel jsem do Frýdku-Místku, kam mě chtěl Marek Malík. Byla to měsíční smlouva, která se neustále prodlužovala. Měl jsem ambice na to, abych se vrátil do extraligy. Tím, že mi to šlo ve Frýdku-Místku, tak jsem se dostal do Třince. Takže byla to spíše náhoda, ale rodina je pro mě na prvním místě.
Lukáši, ty ve Vítkovicích působíš nepřetržitě šest sezon, během kterých se zde prostřídalo hned několik obránců…čím si vysvětluješ, že se ti daří držet v sestavě? Je to třeba tvými fyzickými parametry?
V extralize není moc dvoumetrových obránců, takže výška a váha není úplně vstupenka do extraligy. Byla doba, kdy všichni chtěli ofenzivní obránce, všichni chtěli mít v týmu svého Karlssona. Pak to mělo nějaký vývoj. St. Louis vyhrálo Stanley Cup s velkými silnými hráči a začal trend, že každý má svoji roli. Já se snažím tu svou plnit. Myslím si, že to, že jsem se tady udržel za působení více trenérů ukazuje, že tu svou roli umím plnit. Snažím se být platný, trenéři ví, co ode mě mohou očekávat a já se jim to snažím dávat.
V minulém kole na ledě Mladé Boleslavi jsi dosáhl hranice 500 utkání v extralize. Z toho 461 jich bylo ve Vítkovicích. Tipneš si, kolik hráčů toho ve Vítkovicích odehrálo více než ty a kolik z nich bylo obránců?
Myslím si, že v top desítce bych měl být. Alespoň tak nějak to odhaduji a myslím si, že přede mnou by měl být obránce jen jeden, a to Petr Jurečka. Toho jsem osobně nezažil, ale vím, co to bylo za hráče. Taky měl v týmu svou roli, odehrál si svoje a za to byl ceněný.
Tvůj tip byl dobrý, v top 10 opravdu jsi. Na konci sezony by ses mohl dostat i na šesté místo před Zbyňka Irgla. Co říkáš na to, že jsi ve společnosti jmen jako byli Burger, Irgl nebo Šimíček?
(Směje se) Uvidíme, jestli mě Šimon pustí na led, abych se před něj dostal. Má to částečně ve svých rukou. Na začátku jsme se bavili o juniorce, ale já bych se vrátil ještě dál, když jsem byl v mládeži a chodili jsme se tady dívat na hokej, seděli jsme za střídačkami a o přestávce jsme na chodbách měnili kartičky a pobíhali tady. Byl jsem tady každý domácí zápas a pro mě bylo v té době nepředstavitelné se tady dostat. Být tady alespoň na jeden zápas. Teď je jich tolik. Pohledem z té doby je to splněný sen.
Jak už bylo zmíněno v úvodu ve Vítkovicích jsi zažil spoustu velkých hokejistů…na koho nejvíce vzpomínáš, kdo tě hokejově nebo lidsky nejvíce ovlivnil?
Snažil jsem si vzít z každého něco. Abych řekl pravdu, tak čím jsem starší, tak to neberu tak, že bych na někoho hokejově vzpomínal. Vždycky ve mně zůstalo to, jaký to byl člověk. Jmenovali jsme tady hráče, kteří byli výborní hokejisté, ale já si vždy vzpomenu na ty hráče, kteří v té kabině přišli za mnou jako za mladým klukem mě povzbudit, poradit. Vždycky si vzpomínám na tyhle hráče více než na ty, kteří tady nasbírali stovky bodů.
Kteří hráči to byli?
Nerad bych na někoho zapomněl, tak raději nebudu jmenovat vůbec.
Dnes už patříš k nejstarším hráčům v týmu, co ta role obnáší? Lepší místo v autobuse nebo samostatný pokoj na tripu?
Ta doba už není taková, že by ta hierarchie byla dána čistě věkem. Snažím se pomáhat mladým hráčům, obráncům, kteří k nám chodí trénovat z juniorky. Občas vzpomínám na ty hráče, se kterými jsem nastupoval. Kdo mi pomohl, kdo mi třeba mohl pomoct více. Snažím se si z toho vzít co nejvíce a vracet to zpět klukům. V juniorce máme plno šikovných obránců, takže když jdou s námi na trénink, snažím se je povzbudit nebo jim občas i poradit. Samozřejmě když o to stojí. Výhoda je, že i třeba díky tomu věku jsem pokladník.
Pamatuješ jako pokladník i na nějakou sazbu za počet odehraných zápasů?
Je to asi individuální. Něco jsem pro kluky nachystal, takže něco proběhne.
Ty jsi byl svého času jedním z prvních extraligových hráčů, kteří zvládli s profesionální kariérou vystudovat vysokou školu. Jak na studia vzpomínáš?
Já jsem na střední školu chodil na stavebku a pak jsem nastoupil i na stavební fakultu na VŠB. Tím, že jsem pořád hrál v Ostravě a zůstával tady, tak jsem na škole zůstal. Šlo mi to a postupem času mi i ti učitelé spíše pomohli a neškodili. Pokračoval jsem a dopadlo to tak, že jsem skončil s inženýrským titulem.
Nikdy jsem se neučil na zápasech nebo cestou ze zápasů, to jsem se snažil oddělit. Myslím si, že každý hráč chce ve svém volném čase zaměstnat hlavu něčím jiným než hokejem. Někdo třeba hraje na počítači, každý má jinou zábavu, aby se odreagoval a zaměstnal tu hlavu. Já jsem místo počítače rýsoval výkresy.
Podle hodnocení tvé práce se dá určitě říct, že ti to ve škole šlo, je to tak?
Asi je to tak. Na té střední mi to šlo a pak? Samozřejmě, šlo mi to…ale čím jsem byl starší, tak jsem přicházel na to, že ta škola není nějaké základní měřítko. Pak jsem trošku zmenšil pozornost na tu školu a snažil jsem se soustředit spíše na hokej. Jasně, když hráč přemýšlí, co bude dělat po kariéře, tak mě napadlo, že bych se mohl živit rýsováním a územním plánováním, ale myslím si, že ten život nabízí i jiné možnosti. Člověk nemusí mít tu školu, když je šikovný, správně drzý, má štěstí a odvahu, tak ta škola není základní měřítko. Je to pro mě nějaký úspěch, něco, čeho jsem dosáhl, ale to, že jsem inženýr doma na zvonku napsáno nemám (směje se).
Počítáš tedy s tím, že po kariéře budeš působit v oboru? Nebo bys chtěl zůstal nějakým způsobem u hokeje?
Ještě nějakou dobu chci hrát, takže co bude po kariéře nemám úplně vyjasněné. Mám různé nápady, které by se daly realizovat, ale teď se soustředím na hokej. Je to těžké rozjíždět něco jiného. Jak jsem říkal, zaměstnat hlavu je OK, ale věnovat hodně energie nějakému byznysu, to si myslím, že by nebylo dobré. Chci se soustředit hlavně na ten hokej.
Čím tu hlavu momentálně zaměstnáváš?
Co nejvíce času se snažím trávit s dětmi. Zmínili jsme, že jsem hrál ve Frýdku-Místku nebo Třinci. Uvědomuji si, že mám to štěstí a privilegium, být s nimi každý den a toho se snažím využívat. Rodina je pro mě nejdůležitější a s manželkou a dětma chci trávit co nejvíce času. Těžko bych si představoval s nimi nebýt, ale život píše různé příběhy a jestli budu chtít ještě nějakou dobu hrát, tak musím počítat i s tím, že to nemusí být jen tady.
Dokázal by sis představit, že by ses stal trenérem dětí?
Občas s dětmi chodím. Starší syn má sedm, mladší bude mít pět. Je to fajn vidět u těch menších dětí ten pokrok. Mají cvičení, které jim vůbec nejde, pak jej jedou deset minut, párkrát jim to ukážu a jde vidět ten pokrok. To je fajn. Na druhou stranu, u těch úplně malých je problém, aby to pochopili, nebo jednoho opravím a druhý to jede stejně špatně. Je to něco mezi tím potěšením, když jim to jde a nervováním se, když to nejde. Zkusil jsem si to…s vlastními dětmi určitě, ale s cizími? Uvidíme.
