Útočník Matěj Přibyl nastoupil do všech utkání české reprezentace na MS do 20 let ve Švédsku. I když nepatřil k nejproduktivnějším hráčům týmu a největším lídrům, svou roli si splnil, podepsal se pod bronzový úspěch a medaili na krku si jednoznačně zaslouží. Ve Vítkovicích chce neustálou dřinou pomoci juniorce a třeba si v A-týmu vybudovat takovou pozici, jakou má právě v mládežnickém mužstvu.
Matěji, velká gratulace za všechny fanoušky! Jak ti to zní, když tě někdo představí: Matěj Přibyl, bronzový medailista mistrovství světa do 20 let?
Zní mi to výborně (rozzáří se). Samotnému mi přijde takové nereálné, že tu medaili mám. Ale je to výborný pocit.
V čem je to pro tebe nereálné?
Myslím, že nikdo si o nás před turnajem nemyslel, že bychom si mohli dojít pro medaili. Obzvlášť po tom prvním zápase se Slovenskem, který jsme prohráli 2:6. Ale našli jsme to v sobě a medaili máme.
Byl právě úvodní zápas se Slovenskem takovou zdravou fackou, která vás nabudila a probrala, možná nasměrovala do dalších zápasů? Že jste takový výsledek už nechtěli za žádnou cenu opakovat?
Zápasy proti Slovensku jsou vždycky zvláštní, takové derby…
…i pro vás kluky narozené dávno po rozpadu Československa?
Jasně. Vždycky je to tak. Jsou to sousedi, mluvíme stejným jazykem. My jsme věděli, že máme kvalitní tým, ale ta prohra dva šest nás opravdu probudila, abychom se nastartovali a věděli, co máme dělat. Naštěstí se nám to potom povedlo.
Porazili jste Kanadu, Finsko, byli jste blízko skalpu Ameriky. Souhlasíš s tím, že to je důkaz toho, že jste patřili skutečně na turnaji k nejlepším, že to nebylo jen o jednom šťastném zápase?
My jsme věděli, že máme dobrý tým. Ta facka na začátku turnaje pomohla a pak jsme do každého zápasu šli s tím, že musíme hrát celých šedesát minut, naplno. I proti těm teoreticky nejslabším soupeřům, protože ani proti nim to nepůjde snadno. Hráli jsme tak, jak jsme mohli.
Jaký byl ten zápas s Američany, největšími favority a pozdějšími mistry světa?
My jsme do toho zápasu šli s tím, že jsme věděli, že jde o favorita turnaje. První třetina podle toho taky vypadala. Byli jsme ustrašení, báli jsme se hrát. Po té první třetině jsme si ale něco v kabině řekli, trenér, lídři… A druhá třetina vypadala úplně jinak. Začali jsme si věřit, zjistili jsme, že s nimi můžeme hrát a tak jsme ten zápas také dohráli.
Čtvrtfinále a v něm porazit Kanadu, která je vždy favoritem. To už byla sama o sobě velká věc, nemyslíš?
Bylo to výborné. Vlastně ani nevím, co k tomu říct. Ne, že bychom to nečekali, ale gól na tři dva, v tom závěru, myslím překvapil každého, kdo na zimáku byl. Já sám už jsem seděl s tím, že jdeme do prodloužení a že v něm to musíme urvat. A z ničeho nic takový šťastný odraz a… a Pán Bůh zaplať (pousměje se).
Co naopak chybělo v semifinále se Švédy, aby váš úspěch byl ještě minimálně o stupínek výše?
To byl taky zápas s top favoritem, taky pak o ten titul hráli. Možná to úplně nešlo tak, jak mělo. Možná jsme se tak nesemkli, nebo něco jiného. Něco bylo špatně. Prostě si to v tomhle zápase nesedlo. Pár hloupých gólů a bylo to.
Co si ale sedlo, to byl zápas o třetí místo s Finy. Jak jsi prožíval ten šílený infarktový závěr?
Nejdřív jsem strašně moc doufal. Až jsem se skoro modlil, aby se nám to povedlo. Nějak. Dát kontaktní gól, snížit, srovnat. Ono to přišlo. To bylo samo o sobě výborné, vyrovnat asi dvě minuty do konce zápasu. A potom Hamičův gól, kdy jsme šli do vedení, to bylo absolutně neočekávatelné. A výborné. Velká euforie.
Dá se čekat, že euforie byla, vedli jste o jeden gól, ale konec ještě nebyl a teoreticky Finové mohli předvést něco podobného. Neměli jste z toho obavy, nebylo třeba se krotit?
Určitě bylo potřeba si to pohlídat. Ale ono šlo vidět na Finech, že to s nimi hodně zamávalo. Vyhrávali, šli si pro bronz a za třicet sekund neměli nic. Bylo vidět, že oni už to vůbec necítili, že to můžou udělat, už nežili na té střídačce ani na ledě, jakoby neměli energii. Na druhé straně my jsme byli v šílené euforii, která nás hnala dopředu.
Ten zápas byl jako na houpačce, krátce po vašem vyrovnání na 2:2 už Finové vedli o tři branky. Věřil jsi třeba ty konkrétně, že to zvládnete ještě otočit ve váš prospěch?
Já jsem v to hlavně doufal. Jeden z těch gólů šel i přese mě a pak trenéři stáhli sestavu na tři útoky. A já strašně nechtěl být tím, kdo ten tým svou chybou potopil. Být tím, kdo takovým blbým gólem krátce po našem vyrovnání celou tu snahu shodím. Takže jsem se to snažil nabudit a věřit, že to půjde. A ono to šlo.
Co oslavy v kabině a po zápase? Podle těch videí a fotek se mohlo zdát, že máte z bronzu mnohem větší radost, než jakou o několik hodin později měli Američané ze zlata.
Já myslím že to fakt tak bylo. Američané se sice staly mistry světa a my si došli v uvozovkách jen pro bronz, tak tím stylem, jakým se nám to povedlo – nikdo nám nevěřil. Ta radost v šatně byla nepopsatelná a všichni si to náležitě užili.
Ty jsi na mistrovství nastoupil do všech zápasů. Jak jsi vnímal své výkony ty sám osobně?
Moje role v týmu nebyla přes body a góly a vyloženě rozhodování zápasů, ale spíš tvrdou prací znepříjemnit hru soupeři, být platný v útoku, tak v obraně. Já myslím, že i přes to, že tam byly momenty, kdy plán naší pětky nevycházel, tak věřím, že snad můžeme z turnaje odcházet s hlavou nahoře, že jsme i my tomu bronzu pomohli.
Nyní už jsi zpět v Česku a ve Vítkovicích. Jak zatím vnímáš svou sezonu na klubové scéně?
Snažím se vlastně jenom dřít a zlepšovat se každým dnem. Je jedno, jestli jsem v juniorce nebo v áčku, z tohoto pohledu. Prostě makám. V každém týmu mám jinou roli a snažím se je obě plnit co nejlépe a samozřejmě mou snahou a cílem je si postupem času do budoucna třeba vybudovat tu roli, jakou mám právě teď v juniorce. Ale to nechci předbíhat, to je ještě dlouhá cesta.
