Vojtěch Lednický: Jsem tady doma!

Vojto, ty jsi načal svou pátou sezonu v extralize, přesto je trochu jiná než ty předchozí. Poprvé jsi nemusel do první ligy a to přesto, že se u týmu vystřídalo hned několik trenérů. Vnímal jsi tu důvěru?

Změnu trenéra samozřejmě vnímám. Pro tým je to vždy těžké, když přijde nový trenér, myslím si ale, že nám ta změna pomohla a nakopla nás. Já důvěru vnímám a doufám, že vydrží a že budu podávat dobré výkony, abych si tu důvěru udržel a pomáhal týmu k bodům.

Fanoušci si tě cenní za tvou bojovnost a dravost. Navíc tě berou jako Vítkovičáka, odchovance, i když jsi do naší mládeže přišel až později. Vnímáš to stejně? Jsi hrdý Vítkovičák, který je rád, že hraje doma?

Já jsem se do Vítkovic přesunul v mladším dorostu a už jsem tady nějakých osm let, takže to beru tak, že jsem tady hokejově vyrůstal a jsem tady doma.

Ještě v letošní sezoně bys mohl překonat metu 150 extraligových zápasů. Vzpomeneš si na nějaký, který ti nejvíce utkvěl v hlavě?

Asi to bude zápas, ve kterém jsem vstřelil první gól v extralize. Bylo to v Karlových Varech a bylo to náročné. V té době jsem hrál v Šumperku a zavolali si mě nahoru. Bylo to trošku složité kvůli cestování, ale přijel jsem, nechal jsem tam všechno a podařilo se mi i vstřelit gól.

Hraješ především ve čtvrté lajně, kde je vaším úkolem především neinkasovat a bodová produkce je spíše nadstavbou. Z čeho máš větší radost? Když skončí zápas a víš, že jste jako lajna nedostali gól anebo jsi radši za vstřelený gól?

Úplně největší radost mám, když tým vyhraje. Je úplně jedno, jestli jako lajna vstřelíme branku. Snažíme se vždy neinkasovat. Mám radost z toho, že se nám jako lajně střídání podařilo, nebo když se nám podaří s pukem udržet delší dobu v útočném pásmu. Ono se to pak nakupí a může se stát, že ten gól dáme. Hlavní je nejít na led jen s tím, ať hlavně nedostaneme gól. To bychom si akorát zavařili hlavu a mohlo by to dopadnout špatně.

Když si vzpomeneš na roky v mládeži, jaký jsi byl hráč? Musel ses s ohledem na působení v dospělé extralize hodně měnit?

Já si myslím, že jsem byl vždycky pracant, který na ledě nechal vždycky všechno. Příchodem do A týmu se moje role určitě změnila, protože v mládeži jsem hrál v první lajně a prostor jsem měl v přesilovkách. Vnímal jsem se jako hráč, na kterém by ta ofenziva měla stát a který bude dávat góly. Když chceš hrát v extralize, tak bereš takové místo, které ti trenér dá, takže se ze mě stal spíše defenzivní hráč, který má prostor v oslabení. Je to jiné, ale pokud se týmu a daří a vyhrává se, je úplně jedno, jakou roli v týmu máte.

V úvodu roku jsi nastupoval vedle Valentina Claireauxe. Pamatuji si, že při svém odchodu mi říkal, ať na tebe dáváme pozor, že jsi byl jako jeho syn. Měli jste spolu nadstandardní vztah?

Val byl super kluk, vždycky se s ním dalo perfektně pobavit, kdykoliv jsem za ním mohl přijít s prosbou o radu a on mi vždy vyšel vstříc. I když jsme nevstřelili tolik gólů, tak si myslím, že na ledě nám to spolu fungovalo. Řekli jsme si, jak to budeme hrát a vycházelo nám to. Občas si spolu napíšeme, byl to super kluk a je škoda, že odešel.

Všeobecně se bere, že hokejista je živitel rodiny a kariéry jejich partnerek jdou stranou. Co říkáš na to, že Valentin obětoval hokej pro rodinu a kariéru své ženy?

Neznám úplné zákulisí toho konce a do jeho soukromí mi nic není. Vím ale, že doma má dvě holčičky a měl to nastaveno tak, že až mu manželka zavolá, že ho potřebují, tak se sebere a poletí. Samozřejmě ho moc mrzelo, že tady nezvládne dohrát sezonu, ale rodina je přednější a je to to nejdůležitější, co v životě máte. Pamatuji si, že když jsem ho po tréninku potkával v Avionu na kávě nebo na obědě, tak si vždy telefonoval s rodinou, takže to jejich pouto bylo opravdu silné.

Chceš na závěr něco vzkázat vítkovickým fanouškům?

Aby nás i nadále podporovali! Poslední zápasy měly skvělou kulisu, která nás hnala vpřed. Doufáme, že v takovém počtu budou chodit i nadále. Moc si toho vážíme!