Ex-vítkovického útočníka Krzysztofa Maciaśe měli ostravští příznivci možnost vidět také v reprezentačním dresu Polska, které se po dvaadvaceti letech vrátilo do elitní skupiny a představilo se právě v ostravské skupině. Byl to právě Maciaś po jehož střele z ostrého úhlu se Poláci radovali z první branky na šampionátu. Dvacetiletého útočníka sice minul draft do kanadsko-americké NHL, nicméně na svůj rozvojový kemp jej obratem pozvala Florida Panthers.
Na úvod trochu do historie. Jak došlo k tomu, že kluk z města Nowy Targ se vydá do Ostravy?
Když jsem ještě hrál v Polsku a bylo mi kolem deseti let, hrál se tam jeden z větších hokejových turnajů mého ročníku. Herně jsem se tam cítil hodně dobře, dařilo se mi a všiml si mě jeden z rodičů, jehož dítě hrálo hokej tady v Česku. Vyhledal mé rodiče a nabídl jim, abych to taky zkusil. Rodiče neváhali, pobavili se se mnou a s bráchou, my jsme to taky odsouhlasili, a tak jsme se vydali do Ostravy.
Po dvou povedených sezónách v Porubě, přišel logický přesun do kvalitnějších Vítkovic. Jenže pak přišly covidové restrikce a ty jsi tak odehrál pouze 7 zápasů, ve kterých si zaznamenal 11 bodů. Jak na ten rok vzpomínáš? Trávil jsi ho v Ostravě nebo jsi mohl vycestovat za rodinou?
Těch sezon v Porubě bylo trošku víc. Poslední dvě byly na úrovni dorostu, začínal jsem tam ale v půlce 6. třídy. První dvě a půl sezony jsme s bráchou o víkendech dojížděli na zápasy, ale přes týden jsme trénovali v Polsku. Pak se ale rodiče rozhodli, že bude lepší, když budeme s bráchou v Ostravě i bydlet a trénovat. První sezóna ve Vítkovicích byla velmi dobrá. Měli jsme velice slušný tým, bohužel Covid nám to ukončil moc brzy. Naštěstí jsem se mohl vrátit domů, takže celé Covidové období jsem strávil v Polsku s rodinou.
V následující sezoně jsi už mohl naplno ukázat svůj potenciál. Po sezoně jsi navíc vedl jako kapitán polskou reprezentaci do 18 let a objevil ses také v nominaci do 20 let. Zkus fanouškům přiblížit, jak těžké je, dostat se do mládežnické reprezentace Polska? Měl jsi nějakou výhodu díky tomu, že jsi působil v zahraničí?
Samozřejmě nic se nedostává zadarmo. I když jsem hrál v zahraničí tak to automaticky neznamenalo, že bych měl jisté místo v reprezentaci. Řekl bych ale, že moje výhoda byla v tom, že jsem měl o hodně lepší podmínky k rozvoji a k práci na sobě. V Česku je také větší konkurence, takže nějaké ty rozdíly se ukazovaly hlavně v přístupu. Není to ale tak, že v Polsku kluci neumí hrát hokej. V každé věkové kategorii je někdo, kdo to umí. Ale zase počet mladých hráčů dělá tu konkurenci o dost menší než právě v Česku, trenér má menší počet hráčů, ze kterých musí vybírat.
Ve tvé poslední sezoně ve Vítkovicích jsi měl průměr více než bodu na zápas, což neuniklo také trenérům A týmu, kteří tě povolali, abys nahradil zraněného Petera Muellera. První zápas jsi oslavil také první brankou. Jak na ten zápas vzpomínáš?
Bylo to magické. Jeden z nejlepších momentu mé zatím krátké hokejové kariéry. Ráno jsem šel na rozbruslení, a ještě jsem ani pořádně nevěděl, jestli do zápasu naskočím. Pak jsem viděl, že vyplňuji místo Petera Muellera v první lajně i na přesilovce, to mi přidalo sebevědomí a ubralo hodně stresu. Na rozbrusleni jsem se snažil okoukávat naše nejlepší hráče, kteří mi taky hodně pomohli, vzali mě jako jednoho z nich, říkali ať se nebojím chybovat, udělali mi to jednodušší. V momentě toho gólu jsem ani pořádně nevěděl že to tam padlo, hned mi to úplně nedošlo. Nevěděl jsem, co mám v tu chvíli dělat, prostě těch pocitů bylo v tu chvíli hodně. Nikdy jsem si ani nepředstavoval že moje premiéra za áčko Vítkovic dopadne takhle, a navíc proti úřadujícím mistrům.
V dalších zápasech se ti ale bodovat nepovedlo a vrátil ses znovu do juniorky. Bylo pro tebe těžké se přizpůsobit dospělé Extralize?
Bylo to těžké. Nebylo to o přístupu, nebo snaze, spíše mi chyběly zkušenosti. V některých situacích jsem úplně nevěděl, co mám dělat. Občas jsem zkoušel až moc riskovat a nehrál jsem až tak důrazně jak bych měl. Přineslo mi to ale obrovské zkušenosti a ponaučení, ze kterých teď čerpám jak v životě, tak i v hokeji.
Po sezoně ses rozhodl vyzkoušet zámoří a zamířil jsi do Prince Albert Raiders. Jak toto rozhodnutí hodnotíš nyní?
Za mě nejlepší volba. Bavil jsem se o tom s agentem a přišli jsme na to, že tohle by mě mohlo posunout nejvíc a ukázat mi, na čem mám pracovat bez toho, aniž bych ztratil icetime. Hrát v mém věku důležitou roli v nejkvalitnější juniorské soutěži je přesně to, co jsem potřeboval, abych hokejově dál rostl a udělal další krůček správným směrem.
Patřil jsi k nejproduktivnějším hráčům svého týmu a po sezoně sis vysloužil pozvánku na Development camp vítěze Stanley Cupu z Floridy. Byly nějaké náznaky už během sezony, že bys mohl tuto šanci od některého klubu NHL dostat?
Vlastně ani nevím. Během sezony jsem se soustředil jen na sezonu, během mistrovství světa soustředil jsem se na mistrovství světa. Tyto věci řešil agent, který mi dával občas vědět. Já to měl ale nastavené, že i kdyby žádné signály nebyly, tak dávám všemu 100 % a uvidíme, co z toho bude.
V následující sezoně budeš pokračovat ve WHL jako overage hráč? Nebo se o tvém angažmá rozhodne až po kempu Floridy?
Zatím ještě nic není stoprocentně jisté, takže nechci říkat, že se něco určitě stane. Po kempu toho asi už budu vědět víc.
Jsi jediným polským hráčem, který v tuto chvíli působí v zámořské juniorce, farmářské AHL nebo NHL. Je pro tebe boj o NHL velkým lákadlem?
Každý kluk, který začíná svou kariéru, si chce zahrát v NHL. Dokud to bude možné a bude jakákoliv šance, tak to vždycky bude lákadlo. A taky doufám, že si polské děti začnou věřit, že mohou dosáhnout velkých věci a uvidí, že i Polák může hrát na dobré úrovni.
Je ve hře také návrat do Evropy?
Ve hře je momentálně hodně věci, ale zatím se k tomu nechci více vyjadřovat.
Lákalo by tě v budoucnu na sebe znovu obléct dres Vítkovic?
Samozřejmě. Hrát ve Vítkovicích pro mě bylo skvělé, protože klub mi vytvořil nejlepší možné podmínky k vývoji a za to jsem vděčný. Udělal jsem tam první kroky v profesionálním hokeji a hodně se toho naučil. Bylo by skvělé se tady někdy vrátit, ale taky nechci slibovat, jestli se to stane nebo ne, protože život píše různé příběhy.
U Ostravy ještě zůstaňme. Tobě se podařilo dostat do dospělé reprezentace, která se po dlouhých dvaadvaceti letech vrátila do elitní skupiny. Jaké to bylo, být součástí toho všeho a hrát mistrovství světa v podstatě doma?
Bylo to skvělé pro všechny, ale pro mě to bylo opravdu speciální, protože se turnaj hrál právě v hale, ve které jsem strávil velký kus své kariéry. Pocity k nezaplacení, fanoušci udělali skvělou atmosféru, kterou jsem nikde jinde nezažil. V Polsku zavládla euforie, ale je škoda že jsme se nedokázali zachránit. I tak na to ale budeme spoléhat do konce života.
Jak se rodila nominace? Měl jsi náznaky během sezony, že budeš nominovaný, nebo sis musel místo vybojovat?
Během sezony jsem neměl žádné náznaky. Byl jsem daleko od Evropy a kvůli různým časovým pásmům byla komunikace o trochu těžší. Po konci sezony mi ale volali ze svazu a už jsme ladili detaily. Místo v sestavě jsem si musel vybojovat na kempu. Nebylo to snadné, i když se to nezdá, tak Polsko má hodně kvalitní hráče a v přípravě jsme měli 6 útočných formací. Atmosféra v týmu byla ale skvělá a podařilo se mi do týmu probojovat. Skvělé bylo i to, že se k nám připojil i starší brácha.
Na úvod trochu do historie. Jak došlo k tomu, že kluk z města Nowy Targ se vydá do Ostravy?
Když jsem ještě hrál v Polsku a bylo mi kolem deseti let, hrál se tam jeden z větších hokejových turnajů mého ročníku. Herně jsem se tam cítil hodně dobře, dařilo se mi a všiml si mě jeden z rodičů, jehož dítě hrálo hokej tady v Česku. Vyhledal mé rodiče a nabídl jim, abych to taky zkusil. Rodiče neváhali, pobavili se se mnou a s bráchou, my jsme to taky odsouhlasili, a tak jsme se vydali do Ostravy.
Po dvou povedených sezónách v Porubě, přišel logický přesun do kvalitnějších Vítkovic. Jenže pak přišly covidové restrikce a ty jsi tak odehrál pouze 7 zápasů, ve kterých si zaznamenal 11 bodů. Jak na ten rok vzpomínáš? Trávil jsi ho v Ostravě nebo jsi mohl vycestovat za rodinou?
Těch sezon v Porubě bylo trošku víc. Poslední dvě byly na úrovni dorostu, začínal jsem tam ale v půlce 6. třídy. První dvě a půl sezony jsme s bráchou o víkendech dojížděli na zápasy, ale přes týden jsme trénovali v Polsku. Pak se ale rodiče rozhodli, že bude lepší, když budeme s bráchou v Ostravě i bydlet a trénovat. První sezóna ve Vítkovicích byla velmi dobrá. Měli jsme velice slušný tým, bohužel Covid nám to ukončil moc brzy. Naštěstí jsem se mohl vrátit domů, takže celé Covidové období jsem strávil v Polsku s rodinou.
V následující sezoně jsi už mohl naplno ukázat svůj potenciál. Po sezoně jsi navíc vedl jako kapitán polskou reprezentaci do 18 let a objevil ses také v nominaci do 20 let. Zkus fanouškům přiblížit, jak těžké je, dostat se do mládežnické reprezentace Polska? Měl jsi nějakou výhodu díky tomu, že jsi působil v zahraničí?
Samozřejmě nic se nedostává zadarmo. I když jsem hrál v zahraničí tak to automaticky neznamenalo, že bych měl jisté místo v reprezentaci. Řekl bych ale, že moje výhoda byla v tom, že jsem měl o hodně lepší podmínky k rozvoji a k práci na sobě. V Česku je také větší konkurence, takže nějaké ty rozdíly se ukazovaly hlavně v přístupu. Není to ale tak, že v Polsku kluci neumí hrát hokej. V každé věkové kategorii je někdo, kdo to umí. Ale zase počet mladých hráčů dělá tu konkurenci o dost menší než právě v Česku, trenér má menší počet hráčů, ze kterých musí vybírat.
Ve tvé poslední sezoně ve Vítkovicích jsi měl průměr více než bodu na zápas, což neuniklo také trenérům A týmu, kteří tě povolali, abys nahradil zraněného Petera Muellera. První zápas jsi oslavil také první brankou. Jak na ten zápas vzpomínáš?
Bylo to magické. Jeden z nejlepších momentu mé zatím krátké hokejové kariéry. Ráno jsem šel na rozbruslení, a ještě jsem ani pořádně nevěděl, jestli do zápasu naskočím. Pak jsem viděl, že vyplňuji místo Petera Muellera v první lajně i na přesilovce, to mi přidalo sebevědomí a ubralo hodně stresu. Na rozbrusleni jsem se snažil okoukávat naše nejlepší hráče, kteří mi taky hodně pomohli, vzali mě jako jednoho z nich, říkali ať se nebojím chybovat, udělali mi to jednodušší. V momentě toho gólu jsem ani pořádně nevěděl že to tam padlo, hned mi to úplně nedošlo. Nevěděl jsem, co mám v tu chvíli dělat, prostě těch pocitů bylo v tu chvíli hodně. Nikdy jsem si ani nepředstavoval že moje premiéra za áčko Vítkovic dopadne takhle, a navíc proti úřadujícím mistrům.
V dalších zápasech se ti ale bodovat nepovedlo a vrátil ses znovu do juniorky. Bylo pro tebe těžké se přizpůsobit dospělé Extralize?
Bylo to těžké. Nebylo to o přístupu, nebo snaze, spíše mi chyběly zkušenosti. V některých situacích jsem úplně nevěděl, co mám dělat. Občas jsem zkoušel až moc riskovat a nehrál jsem až tak důrazně jak bych měl. Přineslo mi to ale obrovské zkušenosti a ponaučení, ze kterých teď čerpám jak v životě, tak i v hokeji.
Po sezoně ses rozhodl vyzkoušet zámoří a zamířil jsi do Prince Albert Raiders. Jak toto rozhodnutí hodnotíš nyní?
Za mě nejlepší volba. Bavil jsem se o tom s agentem a přišli jsme na to, že tohle by mě mohlo posunout nejvíc a ukázat mi, na čem mám pracovat bez toho, aniž bych ztratil icetime. Hrát v mém věku důležitou roli v nejkvalitnější juniorské soutěži je přesně to, co jsem potřeboval, abych hokejově dál rostl a udělal další krůček správným směrem.
Patřil jsi k nejproduktivnějším hráčům svého týmu a po sezoně sis vysloužil pozvánku na Development camp vítěze Stanley Cupu z Floridy. Byly nějaké náznaky už během sezony, že bys mohl tuto šanci od některého klubu NHL dostat?
Vlastně ani nevím. Během sezony jsem se soustředil jen na sezonu, během mistrovství světa soustředil jsem se na mistrovství světa. Tyto věci řešil agent, který mi dával občas vědět. Já to měl ale nastavené, že i kdyby žádné signály nebyly, tak dávám všemu 100 % a uvidíme, co z toho bude.
V následující sezoně budeš pokračovat ve WHL jako overage hráč? Nebo se o tvém angažmá rozhodne až po kempu Floridy?
Zatím ještě nic není stoprocentně jisté, takže nechci říkat, že se něco určitě stane. Po kempu toho asi už budu vědět víc.
Jsi jediným polským hráčem, který v tuto chvíli působí v zámořské juniorce, farmářské AHL nebo NHL. Je pro tebe boj o NHL velkým lákadlem?
Každý kluk, který začíná svou kariéru, si chce zahrát v NHL. Dokud to bude možné a bude jakákoliv šance, tak to vždycky bude lákadlo. A taky doufám, že si polské děti začnou věřit, že mohou dosáhnout velkých věci a uvidí, že i Polák může hrát na dobré úrovni.
Je ve hře také návrat do Evropy?
Ve hře je momentálně hodně věci, ale zatím se k tomu nechci více vyjadřovat.
Lákalo by tě v budoucnu na sebe znovu obléct dres Vítkovic?
Samozřejmě. Hrát ve Vítkovicích pro mě bylo skvělé, protože klub mi vytvořil nejlepší možné podmínky k vývoji a za to jsem vděčný. Udělal jsem tam první kroky v profesionálním hokeji a hodně se toho naučil. Bylo by skvělé se tady někdy vrátit, ale taky nechci slibovat, jestli se to stane nebo ne, protože život píše různé příběhy.
U Ostravy ještě zůstaňme. Tobě se podařilo dostat do dospělé reprezentace, která se po dlouhých dvaadvaceti letech vrátila do elitní skupiny. Jaké to bylo, být součástí toho všeho a hrát mistrovství světa v podstatě doma?
Bylo to skvělé pro všechny, ale pro mě to bylo opravdu speciální, protože se turnaj hrál právě v hale, ve které jsem strávil velký kus své kariéry. Pocity k nezaplacení, fanoušci udělali skvělou atmosféru, kterou jsem nikde jinde nezažil. V Polsku zavládla euforie, ale je škoda že jsme se nedokázali zachránit. I tak na to ale budeme spoléhat do konce života.
Jak se rodila nominace? Měl jsi náznaky během sezony, že budeš nominovaný, nebo sis musel místo vybojovat?
Během sezony jsem neměl žádné náznaky. Byl jsem daleko od Evropy a kvůli různým časovým pásmům byla komunikace o trochu těžší. Po konci sezony mi ale volali ze svazu a už jsme ladili detaily. Místo v sestavě jsem si musel vybojovat na kempu. Nebylo to snadné, i když se to nezdá, tak Polsko má hodně kvalitní hráče a v přípravě jsme měli 6 útočných formací. Atmosféra v týmu byla ale skvělá a podařilo se mi do týmu probojovat. Skvělé bylo i to, že se k nám připojil i starší brácha.
