Přišel jako neznámý Rus na zkoušku a je z něj jedna z opor týmu a klíčový prvek vítkovického vzestupu. Obránce Alexej Solovjev vyhrál loni KHL, letos se rozhodl odejít do Evropy, vybral si Česko. Nečekal na nabídku favorizovaného Třince, ale zakotvil ve Vítkovicích, se kterými nyní chce dosáhnout týmového úspěchu.
Docela to vypadá, že jsi ve Vítkovicích našel výbornou formu a cítíš se herně dobře. Je tomu skutečně tak?
Ano. Ale z mého pohledu to není o osobních bodech, ale spíše o bodech do tabulky pro celý tým. Myslím, že se nám daří, v posledním měsíci jsme vyhráli docela dost zápasů. Samozřejmě jako takový osobní benefit mě těší i to, že se bodově daří i mně samotnému. Týmu se daří, mě se daří. Sedí mi to tady. Trenéři mi důvěřují, spoluhráči mi důvěřují. Já důvěřuji jim. Daří se.
Pravdou je, že když se daří tobě, daří se týmu, v minulých zápasech ses podílel na hodně důležitých gólech, které rozhodovaly. Přesilovky stojí na tvé střelbě.
Pořád je to týmová hra a třeba v přesilovkách jen děláme to, co nám trenéři řeknou, že máme dělat. Naše přesilovka je založená na střelbě, ať už jsem to já, nebo Lakatoš. Střílíme jak jen to je možné. Bukarts a Hruška nám pomáhají s přípravou těch střel a Krenželok odvádí výbornou práci před bránou. Je to práce celé pětky, která klape.
Co tě přimělo odejít z Ruska, z Omsku?
Dostal jsem se ve své kariéře do bodu, kdy bylo potřeba něco změnit. Atmosféru. Ne vše šlo doma tak, jak jsem si představoval, takže jsem cítil, že je potřeba změna. Chtěl jsem najít novou výzvu. Jakmile se naskytla možnost jít do Česka, neváhal jsem ani minutu a byl jsem připraven tuhle výzvu přijmout. Nová liga. Nová země. Já osobně mám dost zkušeností s cestováním a přizpůsobením se jinde, než doma – dlouho jsem hrál a žil v USA. Takže jsem věděl, že nebudu mít problém se změnou prostředí. Mám dobrou angličtinu, takže jsem si byl jistý, že ani jazyková bariéra moc nehrozí. Tady skoro všichni hráči mluví anglicky, trenér dokonce i rusky. Takže jsem tady opravdu po všech stránkách spokojený.
V minulé sezoně jsi vyhrál KHL, zvedl jsi nad hlavu Gagarinův pohár. Bylo to samotné rozhodnutí odejít z nejlepší evropské ligy do Česka pro tebe nějak těžké?
Když jsem dospěl do bodu, že je potřeba změnit prostředí, samozřejmě jsem v první chvíli přemýšlel nad setrváním v KHL. Byl jsem v kontaktu se svým agentem od začátku této sezony. Vlastně od chvíle, kdy jsem si byl jistý, že to nebude úplně tak, jak bych si já představoval, že nebudu mít nějakou větší roli v týmu. Hledali jsme možnosti, třeba trejd v rámci KHL, ale samozřejmě jsem přemýšlel i nad možností jít jinam po Evropě. Do Švédska, do Finska i do Česka. Trejd v KHL nevyšel. Ale naštěstí vedení Omsku mi porozumělo, vyhovělo mé žádosti. Nechali ukončit smlouvu – za to jim patří velký dík. Zbytečně mě nedrželi v týmu za každou cenu a nenechali sedět na střídačce, ale dali mi volnost najít si místo jinde v Evropě. Já jsem se pak bavil se Šimonem Hrubcem, jestli náhodou neví o něčem, nebo nezná někoho, kdo by mi mohl v Česku pomoci. On zkontaktoval Třinec, ale také mi dal tip na trenéra ve Vítkovicích. Takže jsem byl v kontaktu s oběma kluby. Vítkovice přišly se svou nabídkou jako první.
Jít do Třince, favorita soutěže tě nelákalo?
Pro mě bylo důležité, že jsem od trenérů dostal informaci, že budu mít ve Vítkovicích hodně ice-timeu a dostanu klíčovou roli. Neřešil jsem, jestli je jeden tým prestižnější než druhý, jestli jeden má ambice na titul a je favorit. Pro mě bylo důležité, abych v tom týmu dostal prostor a důvěru. A potom se mi zalíbila i ta výzva pomoci týmu v cestě tabulkou směrem nahoru.
Takže ambice týmu ve tvém rozhodování nehrály větší roli?
Ne, já jsem chtěl jít do dobré ligy – o české jsem slyšel, že dobrá je. A v ní jsem chtěl do týmu, který mi dá prostor a roli v týmu, že nebudu jen do počtu. Nechtěl jsem zažít stejnou situaci jako v Rusku.
Zmínil jsi, že jsi slyšel, že je čeká liga dobrá. Je to tak z tvého pohledu i v reálu?
Ano. Myslím, že je to velice dobrá soutěž. Je hodně o dovednostech. Hlavní rozdíly mezi extraligou a KHL a severoamerickými ligami jsou v systému. V Česku se hraje více taková ta past. Soupeř na vás netlačí, nenapadá aktivně, hraje se past ve středním pásmu. V KHL máte pořád jednoho nebo dva hráče v pětce, kteří neustále napadají, takže nemáte moc prostoru pro rozehrávku, pro rozhodnutí. Ale neříkám, že je to tady v Česku snadnější. Je to jiné. Je to něco, co jsem dosud nehrál, ale zvykl jsem si na to. Je tady větší prostor pro techničtější hru, pro kombinaci. Žádné „nahoď a dojeď“. Je to dobré.
Samozřejmě KHL je nejlepší evropská liga, takže teoreticky je přesun z ní do Česka přece jen krokem zpět. Ale z toho, jak o české lize mluvíš, to nezní, že bys to tak vnímal. Ty osobně. Je to tak?
Je to tak. Samozřejmě celková úroveň ligy je oproti KHL níž. Ale v extralize jsou týmy jako Třinec, Plzeň, Pardubice a někteří další, které by mohly hrát v KHL. Nehrály by asi o titul, ale ve středu tabulky by se udržely. Jsou tady výborní hráči, kteří mohou hrát v KHL. Jen je to rozsahu kvalit hráčů. V KHL je to mezi hráči hodně vyrovnané, každý tým má čtyři velice vyrovnané pětky. Tady v Česku jsou výborní hráči v prvních dvou pětkách a v těch druhých bývají většinou mladší hráči nebo hráči trochu nižší kvality.
Dnes je KHL nejlepší evropskou ligou, kam směřují nejlepší hráči z Evropy. V minulosti ale tomu tak úplně nebylo a naopak nejlepší ruští hráči směřovali z ruské ligy do Evropy. To byl v 90. letech i případ například obránce Dmitrije Jerofejeva a útočníka Alexandra Prokopjeva, kteří tady ve Vítkovicích zakotvili a zapsali se nesmazatelně do historie našeho klubu. Znáš tyhle hráče? Víš o nich něco?
Už jsem o nich samozřejmě slyšel, ale přiznám se, že je tak moc neznám. Přece jen, to bylo v 90. letech, kdy jsem byl ještě malý, narodil jsem se v roce 1994. Vím, že reprezentovali Rusko na mistrovství světa a že tady byli velmi populární.
Za dob Jerofejeva bylo běžné, že plná ostravská hala skandovala při jeho pobytu na ledě rusky „šajbu, šajbu“. To se nyní vrátilo a fandové při přesilovce při tvé účasti na ledě křičí znovu „šajbu, šajbu“. Jak to prožíváš?
Je to vlastně neuvěřitelný pocit, když vás v cizí zemi fandové podporují ve vaší řeči. Díky tomu se cítím, že jsem tady vítaný, že mě tady mají fandové rádi. A já se tady i díky tomu cítím velice dobře. Líbí se mi město, fandové jsou milí, skvělí. Moc jim děkuji za podporu. Já vím, že to nyní nemají snadné, když jsou ta omezení a v hale smí být jen tisícovka diváků. Já doufám, že se tady dočkám doby, kdy bude aréna moci být vyprodaná a fandové si to tu budou užívat a ten pokřik „šajbu, šajbu“ bude ještě hlasitější (pousměje se).
Před sezonou se očekávalo, že Vítkovice budou v zadní části tabulky a bojovat o play off. S příchodem Dominika Lakatoše. S tvým příchodem a dalšími se ale pozice Vítkovic v rámci ligy úplně změnila. Jak ty vidíš sezonu, kam až to můžete dotáhnout?
Jak plyne čas, je vidět, že hrajeme dobře, zlepšili jsme se a myslím, že se můžeme směle snažit hrát o čtvrté místo. Samozřejmě liga je vyrovnaná, ale pokud vše půjde, jako šlo doteď, klidně může být čtyřka naším cílem pro základní část. No, a v play off se uvidí, ale můžeme si věřit. A to, že všichni před sezonou počítali s tím, že Vítkovice budou maximálně v předkole bojovat o play off, nám může jen pomoci. Nejsou tady žádná přehnaná očekávání, ale najednou hráči sami vidí, že jde porážet týmy z čela tabulky, hrát velké zápasy a zvládnout je.
Soutěž je prakticky ještě v polovině, ale otázka se nabízí sama. Co Alexej Solovjev a příští sezona? Je reálné, že budeš ve Vítkovicích i v příštím roce?
Přiznám, že jsme se už o tom bavili – s trenéry, s vedením. Já teď nechci nic předesílat, slibovat. Upřímně, není ještě konec sezony, soustředím se na hokej a na to, co je nyní, na své výkony, na zápasy. Ale řeknu to takhle, pokud zůstanu v Česku, budu velice rád pokračovat tady ve Vítkovicích.
