Odchod klíčového brankáře mrzí, ale mezi Vítkovickými není nikdo, kdo by mu to nepřál. Aleš Stezka si svými výkony řekl o nabídku z NHL a ta se musí využít! V rozhovoru pro instagramový účet Tipsport Extraligy se před pár dny podělil o své aktuální pocity.
Aleši, je už více jak týden po sezoně, jak užíváš volné dny?
Já prožívám volno pořád hokejově. V minulém týdnu jsme byli s rodinou v Porubě na obou zápasech české reprezentace se Slovenskem. Byli jsme fandit a užili jsme si obě ty výhry.
Sezona pro Vítkovice skončila v semifinále…
Bohužel ta sezona už skončila. Zpětně na to člověk kouká jako na úspěch, ale zároveň to pořád bolí. Už jsme měli i rozloučení s fanoušky, autogramiádu a tam to na mě i všechno zase dolehlo a člověk to pořád vstřebává. Volné dny se ale snažím trávit s rodinou a vynahradit ten čas, kterého v sezoně tolik nebylo.
Měli jste výbornou základní část, po které přišlo nervy drásající play off. Prvním soupeřem byla Kometa. S čím jste tehdy do toho boje po rekordním zisku 102 bodů v základní části šli?
Šli jsme do toho s tím, že jsme si věřili, zdravé sebevědomí to bylo. Vycházeli jsme i z toho, že jsme byli na Kometu dobře připravení. Věděli jsme, že oni měli závěr základní části parádní a posbírali hodně bodů, proto jsme měli i dost pokory a hlavně se snažili hrát naši hru. Ta série byla extrémně vyrovnaná. To byly nádherné zápasy. Emoce v tom byly. Je to přece jenom kousek – Ostrava – Brno. Já jsem strašně rád, že jsme to zvládli, přece jen jsme byli o chloupek lepší. Ale zároveň Kometa předvedla obrovský výkon a všechny ty zápasy byly fakt na krev.
Následovalo semifinále, o kterém se dá říct, že bylo ještě více na krev. Jak moc náročná byla série s Hradcem z tvého pohledu?
My jsme sice oficiálně odehráli sedm zápasů, ale časově to čítalo skoro deset utkání. To je masakr. Bylo to náročné, ale je to play off a člověk na to má nastavenou hlavu. I po tom nekonečném šestém zápase jsme sice jeli domů sfáraní, ale člověk měl hlavu nastavenou tak, že to je pro oba týmy stejné a vlastně jsme ani únavu neřešili. Člověk se snaží dělat maximum pro regeneraci a přípravu, ale nehledá tu skutečnost, že by byl unavený. Psychicky jste dobře nastavení a připravení. Ta série byla po všech stránkách strašně náročná, ale já jsem si ji neskutečně užil. Jen ten malinký kousíček chyběl. Pro diváka to musel být hezký hokej. Hradec předvedl svoji kvalitu, hráli výborně. Zároveň ale musím vyzdvihnout i náš tým. Kluci tam nechali opravdu všechno, stáhli jsme to z nula tři na tři tři. A to je to, na co bude člověk vzpomínat po celý zbytek života. Jediná hořká kaňka je ta, že to finále bylo strašně moc blízko, ale nepovedlo se.
Byli jste blízko historickému obratu – z 0:3 na 4:3 v sérii. Co se ale honí hlavou ve chvíli, kdy prohráváte v sérii 0:3 a je před vámi čtvrtý duel, navíc na ledě soupeře, který už netouží po ničem jiném, než vás dorazit?
Za stavu nula tři už víte, že není kam couvnout, ale taky, že už nemáte, co ztratit. Do brány tam tehdy šel Klimson a odchytal parádní zápas. On nám dal tu šanci na srovnání série. Ten čtvrtý zápas vychytal on. Vyhráli jsme 2:1, a to byl základ, to nás nakoplo. Do toho zápasu se šlo s tím, že tam necháme všechno a věřili jsme, že ten zápas můžeme vyhrát a stejně jako Hradec vyhrál tři zápasy za sebou, tak jsme i my věřili, že tohle můžeme dokázat. Samozřejmě jsme pak věřili, že urveme i ten čtvrtý. Nelítali jsme v oblacích, to vůbec ne, ale zároveň jsme věřili v naši sílu a nevzdávali jsme se. To bylo vlastně po celou sezonu, ať už v základní části nebo v play off, pořád jsme si věřili. Proto je ten konec hořkou kaňkou.
I když jste do finále nepostoupili, budeš souhlasit, že letošní sezona byla pro tebe osobně životní v dosavadním průběhu kariéry?
Dá se říci, že to byl můj životní ročník, asi ano. Vlastně oba ty roky, které jsem strávil ve Vítkovicích pro mě byly hodně důležité. Jak hokejově, tak lidsky. Člověka to zase někam posunulo a dalo mi to strašně moc zkušeností. Jsem za to nesmírně vděčný Vítkovicím, všem v klubu, kteří mi tu šanci dali. A jsem vděčný, že jsem mohl být součástí těch dvou krásných let. Letos, ten cíl, který jsme si dali a postupně během sezony splnili. Samozřejmě hořkost tam trochu je, protože semifinále s Hradcem bylo tak napínavé a bylo to fakt kousek, bylo to blízko. My jsme srovnali sérii na tři tři a najednou hrajete prodloužení rozhodujícího zápasu a tam jsme klidně mohli odejít šťastní my. Bohužel to nevyšlo, ale já jsem hrdý na to, co jsme dokázali. Na kluky v kabině. Makali jsme jako jeden tým až do poslední chvíle, co to šlo.
Nejen tvé skvělé výkony zdobily hru Vítkovic, ale také obětavá práce obránců před tebou, souhlasíš?
Já musím říct, že všichni ti kluci hráli parádně. Celou sezonu. Systém, který po nás trenéři chtěli, se plnil od A do Z. Klukům patří obrovský dík, protože každý zápas zblokovali šílené množství střel, odváděli perfektní práci v předbrankovém prostoru a i komunikace s gólmanem, to vše fungovalo parádně. A je jedno, jestli to byl obránce z první dvojice nebo sedmý bek. Všichni se snažili plnit to, co mají a za to jim patří velký dík. Během sezony kluci prokázali, že ten náš systém funguje a má smysl a můžeme s ním dojít daleko.
Hodně se v průběhu sezony hovořilo o tom, že ve Vítkovicích vznikla výborná parta.
U nás v kabině bylo všechno super. Já nemůžu říct jediné negativní slovo a já osobně jsem si to moc užil. Měli jsme v týmu mladé kluky, kteří hráli parádně a během toho roku, dvou let, se vypracovali do důležitých rolí. Starší hráči šli příkladem. Ať už to byl Roman Polák před rokem, nebo Lukáš Krenželok letos, tak to vedli parádně a já rád přiznám, že mi bylo ctí být s nimi v jedné kabině. V kádru jsme měli i cizince, kteří se ale zapojili parádně a zapadli. Jsou to strašně milí kluci a fajn lidi. Fakt si to všechno sedlo perfektně.
Tvá slova jistě doloží i fakt, že i vaše partnerky a manželky táhly společně za jeden provaz. Fandové si určitě na zápasech všimli jednotných džínových bund s číslem a jménem…
Souhlasím. I partnerky a manželky, děti – to bylo fakt jako jedna rodina a bylo opravdu super. On to byl napůl nápad žen a napůl samozřejmě náš. Ženy to ale iniciovaly první, ale bylo to super, že se chtěly zapojit a vnímají, že jsou součástí týmu, klubu. A za to jim patří dík. Přece jenom, když jsme na venkovních zápasech a vlastně i na domácích, tak hráči jedou celý den v zápasovém režimu, takže na rodinu není tolik prostoru. A proto holkám patří velký dík i za tu trpělivost a vše, co pro nás dělají, abychom měli prostor se na zápas dobře připravit. A tohle, ty bundy, to byla třešnička na dortu, jak říkám – jako jedna rodina.
Před touto sezonou došlo ve Vítkovicích ke změně na postu trenéra brankářů, kdy Martina Pruska nahradil Martin Falter. Jaké to bylo pro tebe?
Změna byla znát. My jsme třeba už v létě byli párkrát na ledě. Cit pro to, kdy přidat, kdy se udržovat, i po psychické stránce… byla to změna. Samozřejmě ze začátku jsme si navzájem museli najít k sobě cestu, ale já jsem za tohle rozhodnutí zpětně rád, protože mi to pomohlo nejen jako gólmanovi, ale i jako člověku. A musím říct, že jsme si s Faltronim našli mezi sebou takový vztah, že jsem vděčný za to, že jsem mohl takového člověka potkat a pracovat s ním. A budu rád, když s ním zůstanu v kontaktu, protože i tohle je důležitá součást sportu – hlavně v gólmařině. Je důležité mít blízko k trenérovi gólmanů.
Brankářskou dvojici jsi ve Vítkovicích tvořil v této sezoně s Lukášem Klimešem, jak jste si sedli?
Loni tady byl Ďolík, který tady byl spoustu let. Je to super kluk a vynikající parťák a dodneška jsme v kontaktu a já jsem rád, že jsem měl tu možnost s ním hrát. Lukáš Klimeš, na toho nemůžu říct nic špatného. Hned jsme si sedli. Od začátku přípravy jsme byli pořád společně, na soustředění spolu na pokoji, takže času jsme strávili spolu hodně. Máme společný obrovský koníček, kterým jsou formule, takže pořád jsme měli o čem povídat. A jako parťák v sezoně, neskutečný. Oba jsme se snažili pracovat tak, abychom co nejvíce pomáhali týmu. Zároveň jsme se i podporovali navzájem. Byl to super rok a já přeju Lukášovi i ostatním klukům, ať se jim daří jak na ledě, tak v osobním životě… Doteď mě to mrzí, že jsme skončili, protože kdyby se ten poslední zápas sezony vyhrál, tak je to loučení vždycky lepší. Ale bylo to super.
Fenoménem letošní sezony, z pohledu Vítkovic, byl jistě zájem fanoušků a návštěvnost domácích zápasů. Co jsi na to říkal?
Já musím fakt říct, že Ostrava jako taková hokejem žila. Bylo to vidět ve městě, bylo to vidět všude. Když přišla plná hala, tak to bylo úžasné a já jsem rád, že nás lidi, fanoušci, tak podporovali. Jezdili i na výjezdy ve velkých počtech. Strašně moc jsem si to užil. Není to jen o Ostravě, my bydlíme v Havířově a i tam je vidět, že to lidi sledujou a fandí Vítkovicím. A je super, že jsme měli třetí nejlepší návštěvnost v lize. Podpora fanoušků byla velká a byla znát a já si to opravdu hodně užíval.
Patříš mezi fanoušky k nejoblíbenějším hráčům a tvé děkovačky už se prakticky staly legendárními.
Já se snažím hodně těm fanouškům přiblížit, protože jsou součást klubu. Za mě je děkovačka pro ně i taková odměna za tu podporu. Mě nestačí jenom projet a zamávat. Já chci být fanouškům blízko a chci tu radost s nimi sdílet. A když jsem viděl, jak v průběhu těch dvou let zůstávalo v hale po zápase vždycky víc a víc lidí, aby si tu děkovačku užili, tak mě to naplňovalo a bavilo mě to pořád více. Velký dík všem fandům.
Pojďme ale k otázce budoucnosti, už i sportovní ředitel Vítkovic Roman Šimíček potvrdil, že jsi na odchodu z klubu a čeká tě nová výzva v podobě angažmá v NHL. Co k tomu ty osobně můžeš říct?
Moc k tomu zatím říct nemůžu. Jsou to věci, které jsou pořád ještě v jednání a abych to uvedl na pravou míru, tak já smlouvu podepsanou ještě nemám. Čistě se o tom jedná a finalizuje se. Takže nechci nic zakřiknout. Ale snad by se to v nejbližších týdnech mělo rozseknout a budeme vědět, na čem jsem.
Nicméně tvůj odchod do NHL by měl být realitou. S jakými pocity se s Vítkovicemi loučíš?
Užil jsem si to tady na sto deset procent. Úplně maximálně. Já, když jsem přicházel do Vítkovic, tak mě přivedl Patrik Rimmel a Roman Šimíček, za což jim zpětně děkuju. Panu Holaňovi, který mi tu šanci dal, taky. Já do Vítkovic šel s tím, že se chci prosadit. Udělat maximum. Ale byl tam Ďolík, který měl před tím parádní sezonu a já šel s tím do toho, že když dostanu šanci, udělám tam mamximum a tu důvěru vrátím výkonem. Zároveň jsem to bral s pokorou, že musím být trpělivý a na tu šanci počkat. A jsem rád, že se to povedlo a hned v prvním zápase jsem tu šanci dostal. Za to jsem trenérům strašně vděčný. A to působení ve Vítkovicích? Fakt jsem si to strašně užil. Těch zážitků je strašně moc. Já jako člověk, který si rád povídá, bych tady mohl vyprávět hodiny… Jako nemluvím jen za sebe, ale za celou rodinu, když řeknu, že nám to v Ostravě přirostlo k srdci. Nejen, že jsme se tady zabydleli, ale už je to náš domov. Je to tu super a fakt jsme si to tady oblíbili.
